Topičův salon

Topičův salon vznikl v roce 1894 jako výstavní síň a prodejna Topičova nakladatelství na Ferdinandově, dnes Národní třídě. Nevelká jednoduchá stavba protáhlého půdorysu s prosklenou železnou konstrukcí stropu podle návrhu architekta Jana Zeyera připomínala industriální architekturu, kterou bylo 19. století fascinováno jako nejmodernější stavební možností. Svou verzi modernosti se nakladatel se svým poradcem a výtvarníkem nakladatelství Viktorem Olivou od počátku snažil vložit i do výstavní činnosti, konfrontující české a evropské soudobé umění: rozsáhlá Výstava grafických umění v roce 1896 uvedla například na šedesát evropských grafiků, mezi nimi Toulouse-Lautreca, Ropse, Vogelera, i když z českých umělců jen Emila Orlika. Česká tvorba byla však prezentována dílem „kosmopolitů“ Luďka Marolda nebo Alfonse Muchy, salon podvakrát vystavil souborně dílo Mikoláše Alše, k němuž se hlásila nastupující generace mánesácké moderny. Tu také v roce 1898 salon představil na dvou výstavách SVU Mánes, propagovaných plakáty Arnošta Hofbauera, které otevřely éru moderního českého plakátu. Po přestavbě nakladatelského domu Osvaldem Polívkou do dnešní podoby se roku 1906 otevřela druhá sezóna Topičova salonu – v roce 1907 tu představuje grafickou tvorbu Vojtěch Preissig, o rok později zde skupina Osma otevírá svou druhou výstavu, pokud bychom chtěli sledovat ty nejprogresivnější výstavní akce. Topičův salon měl však ambici zasáhnout co nejširší vrstvu čtenářů a příznivců výtvarného umění a zároveň chtěl uspět i na uměleckém trhu. Výstavní činnost proto probíhala v širokém rozpětí: vedle zmíněných výstav k nim patřily i další, například souborná výstava Miloše Jiránka nebo první výstavy Jana Zrzavého na prahu třetí sezony salonu roku 1918, ve dvacátých letech výstava Josefa Šímy, ve třicátých výstavy Zdenka Rykra doprovázené texty Jindřicha Chalupeckého, vedle nich však i expozice, které vycházely vstříc ustálenému sběratelskému zájmu. Stále žádanými byli Max Švabinský nebo Mucha, Ženíšek nebo Celda Klouček. Topičův salon zároveň prostředkoval i užité umění, kupříkladu sklo Zdenky Braunerové, Zrzavého šperky, nemluvě o výstavách plakátu a grafického designu.

S aukčním domem spojuje Společnost Topičova salonu pouze místo činnosti a její předmět, tj. umění jako takové, nikoli způsob a náplň činnosti. Jde tedy o zcela nezávislé subjekty vzájemně participující při využití výstavních prostor Topičova salonu.

Činnost Společnosti Topičova salonu je tedy programově zcela nezávislá. Odbornost a vysokou kvalitu zajišťují kurátoři jednotlivých výstav, koordinaci výstavního programu jednatel Společnosti. Tím je umožněna kurátorská nezávislost a zároveň nezávislost Topičova salonu na jediném názoru. Kurátorům je tak poskytnut prostor pro čistě odbornou práci oproštěnou od koordinačních a realizačních úkolů.

Současný program se orientuje na výrazné osobnosti české výtvarné a vyzvedá do popředí zejména autory nesporných kvalit, kteří jsou z různých důvodů nezaslouženě opomíjení nebo zapomínáni. Stejně tak nabízí prostor nastupující umělecké generaci. Dalším aspektem, uplatňujícím se v činnosti je sběratelství a jeho význam pro umění mimo veřejnou výstavní síť. Společnost na toto téma pořádá ve spolupráci s AaA i přednášky (moderuje Jan Skřivánek). Jejím záměrem je ukázat, že kvalitu umění a umělců neurčují jen kulturní instituce – přirozené ocenění přináší autorům zejména kulturní veřejnost a pro umělce samé jsou nejdůležitější jejich sběratelé.

Koncepce výstav

2008

Program byl v prvním roce budován na půdorysu tvorby pro české umění nesporných osobností, viděných ale v určitém kontextu, jako třeba v blízké tematice díla Kolářova, Valterova, Kafkova, Ouhelova, Demartiniho (koncept – místo, krajina, příroda). Výstavní soubory umělců byly představovány tematicky, ne průřezově nebo v nějaké obecné prezentaci. Na tyto výstavy programově navázala v projektu INtroCITY skupinová výstava mladých autorů, vybraných kurátorem Petrem Vaňousem.

2009

Základním tématem výstavního programu v Topičově salonu v roce 2009 byl člověk a jeho prostor. Program tak navázal a rozvíjel koncepci z roku 2008, která zvažovala různé způsoby pojetí krajiny a prostoru jako místa možného konání, prostoru lidské aktivity. Výstavami Otakara Slavíka, Dagmar Hochové, Antonína Střížka, Petra Veselého, Máriuse Kotrby či mladých autorů byly zastoupeny výstavy malířské, sochařské, fotografické, i nová média, a to jak projekty monografické, tak koncepční, hledající svorníky názorově a formálně různorodé tvorby současné mladé i střední generace.

2010

V návaznosti na předchozí sezony se program ve třetím roce vrátil k tématu krajiny a lidské figury, které ukázal v odlišných reflexích. Na příklad projekt výstavy Jitky Válové představil její dílo ve zhuštěném výběru a alespoň zčásti v kontextu s tvorbou její sestry Květy. Výstava manželůSáglových otevřela prostor ke konfrontaci jejich specifického pohledu na krajinu. Strukturální obrazy pohybu a světla Olgy Karlíkové připomněly autorku, která svou tvorbou přesáhla místní kontext. Především její záznamy zvuků přírody jsou v českém prostředí nezaměnitelné. Výstava Rudolfa Volrába připomněla osobnost, která nebyla dlouho výstavně zmiňována, jejíž vliv je však patrný u řady českých autorů 2. poloviny 20. století. Jitka Svobodová ukázala zejména autorčiny současné práce snažící se postihnout nestabilní nehmotné stavy, kouře, mraky. Výstava Dvě hodiny patnáct/ Zweistundenfünfzehn – představila mladé umělce z Drážďan a z Prahy.

2011

Zatímco předchozí ročníky rozvíjely především téma figury a jejího prostoru, soustředil se program v roce 2011 na citlivost a citovost, diference emocionálního uchopení dějů v určitém místě za určitých okolností a expresivitu jejich vyjádření. Jestliže u Daisy Mrázkové jsme mohli pozorovat zejména citlivost a hledání dokonalého a přitom osobního vyjádření barvou či tvarem, u Jana Mertysice nenápadně, ale přitom jistě, se projevila citovost (vztah k místu, osobě, či mravnosti), vymezená jeho citlivostí malířskou. U Pacíkových hlav byla citovost a expresivita převažující, stejně jako uJosefa Žáčka, v jehož případě jeho citovost, sice obsahově zašifrovaná, byla reflexí dějů – situací, jimiž je bezprostředně obklopen a ke kterým vyjadřuje svůj kritický postoj. Výstava současných mladých autorů (Vladimír Véla, Viktor Pešat a Ondřej Maleček) již svým výstavním názvem EXnaznačila vyšší míru citovosti až exaltovanosti.

2012

Téma předchozího ročníku (Citovost a citlivost) bylo rozvíjeno i v roce 2012. Dílo vystavujících autorů o něm osobitě pojednává v různé míře. Jestliže u Jindřicha Zeithammla jsme mohli pozorovat zejména citlivost a hledání dokonalého, a přitom osobního vyjádření barvou či tvarem, v obrazechVladimíra Nováka je vždy spjata krajina s člověkem. Je to otázka existenciální, a nejen rozumová, ale především citová. Stejně tak u Josefa Žáčka, v jehož případě jeho citovost, sice obsahově zašifrovaná, je reflexí dějů – situací, jimiž je bezprostředně obklopen a ke kterým vyjadřuje svůj kritický postoj. Výstava Geometrův zlý sen, koncipovaná Petrem Vaňousem, představila autory několika generací, kteří se ve své vizuální práci věnují revizi tradiční geometrie a objevování jejích nových forem. První z výstav o jednotlivých etapách Topičova salonu, výstava Karla Šlengera, nyní téměř neznámého, ale ve 4. Topičově salonu velmi úspěšného autora, připomněla 75. výročí vzniku 4. Topičova salonu. V dobovém kontextu s touto výstavou proběhla i fotografická výstava Alexandra Paula, která ilustrovala na příběhu významného fotografického ateliéru, firmy a osobnosti nejen dobovou atmosféru, ale i tehdejší vynikající úroveň české fotografie.

2013

Výběr autorů na rok 2013 vyzdvihuje téma hledání osobního řádu v dílech umělců formálně různorodých – od sisyfovského snažení Jánuše Kubíčka stále hledat a nacházet výtvarný tvar, výraz a barevnou i tvaroslovnou harmonii, přes vcítění se do řádu přírody v obrazech Vladimíra Kokolii, přes chaos a řád, emoce a racionalitu v grafických pracích a pracích na papíře Marie Filippovové, nově, jako náhradu v programu, osobní hledání a poznání Richarda Konvičky. Toto hledání vlastního, osobního řádu spolu se řádem obecně platným, je završeno výstavou Diskrétní transformace, v níž kurátor Petr Vaňous vnímá echo, náznaky nového procesu, v němž postupně zanikají tradiční představy o uměleckých normách a místo nich nastupují rozmanité trajektorie individuálních autorských cest, kterými však jako by prosvítaly obrysy jakési nové zákonitosti. Výstavní plán 2013 připomíná 95. výročí vzniku 3. Topičova salonu (1918 – 1936) výstavou prací Julie Winterové-Mezerové, rodačky z Úpice, která byla významnou ženskou malířskou meziválečného období a v Topičově salonu za svého života dvakrát vystavovala.

2014

Výstavní plán roku 2014 se zaměřil na spirituální tématiku a hledání duchovních hodnot. Filosofické a morální otázky položil divákům svou přehlídkou Svatopluk Klimeš a doutil návštěvníky hledět do vlastního nitra. Výstavou Jiřího Štourače se zas podařilo poukázat na ticho a chvění, křesťanské hodnoty i rodinné snímky z běžného života, v nichž Boha lze spatřovat každodenně. Společná výstava manželů Elsi a Františka Kynclových se v Topičově salonu otevřel prostor pro hledání řádu a schémat vzniku světa a jeho přirozených zákonitostí. Čtvrtý ročník studentského projektu CRASHTEST nazvaný Bože, cože?! pátral v nejaktuálnějším uměleckém prostředí po spirituálních hodnotách a přechodu do jiných světů. Karol Ondreička probudil fantazii návštěvníků a zavedl otázky do světa Hieronyma Bosche. Kosmologií a řádem se zabýval ve své výstavě i Luděk Filipský, který v Topičově salonu vystavil obrazy i prostorové instalace. Rok ukončila velkolepá jubilejní výstava obracející se k výročí 120 let Topičova salonu. Svou muzeální a historizující instalací evokovala původní Salon a představila nejvýznamnější umělce, kteří v galerii svého času vystavovali.

2015

Rok přeměny a přerodu byl započat výstavou A. R. Penck a Lubomír Typlt, na níž se v jednom sále potkal učitel se svým žákem. Druhou výstavou roku se stala skupinová výstava nejmladší a střední umělecké generace nazvaná Jehla v kupce sena. O přeměnu se pokusila i Alena Kučerová výstavou postup, kde bylo poukázáno na celoživotní dílo autorky a výstava se stala poctou umělkyni. Michaela Maupicová společně s Mílou Preslovou vnesly do roku Ženy a proměny světlo svou vstavou Mezičas, na které byly k vidění obrazy, plastiky a fotografie. Další ročník CRASHTESTU: Transmise se zabýval 3D tiskem a změnami v pojetí tradičních uměleckých oborů. Výstava Zbyňka Sedleckého byla zacílena na nejnovější autorovu tvorbu a jeho zájem o „fotografické“ zachycení skutečnosti a její transformaci do obrazu. Rok zakončila jublejní výstava k období let 1950-1991, kdy galerie fungovala pod hlavičkou nakladatelství Československého spisovatele. Pro důstojnou oslavu a dovršení roku transformace a Ženy byla vybrána Naděžda Plíšková. Její tvorba byla představena plastikami a grafickými pracemi.

2016

Rok byl zahájen skupinovou výstavou maldých umělců Materiálový experiment. Následovaly monumentální a haptické Statuofilie Jana Kováříka, betonové sochy a magické abstraktní krajiny Tomáše Polcara, Intimita obrazů a kreseb Anežky Kovalové, tvrdost, žert a ženskost Margity Titlové Ylovsky a barevné nekonceptuální malby Miloslava Mouchy. rok byl doplněn o další ročník studentské výstavy CRASHTEST6, která se obrátila k performance a happeningu.

2017

Další sezóna v Topičově salonu byla zahájena betonovými sochami a jemnými grafikami Moniky Immrové. Pokračoval Jindřich Růžička, který byl představen jako malíř a fotograf. Sedmý ročník CRASHTEST: Rekonstrukce AVU 93/94 se zaměřil na rekonstrukci diplomových prací dnešní střední generace. Léto naplnil Roman Trabura svými nejnovějšími plátny. Program pokračoval výstavou sochařky Ellen Jilemnické, skupinovou výstavou Petra Vaňouse s názvem Metastázy obrazu a zakončen jubilejní skupinovou přehlídkou Zaostřeno na neurčito.

2018

Rok 2018 byl v Topičově salonu zahájen výstavou k 70. narozeninám malíře a sochaře Zdenka Hůly. Program pokračoval malířskou výstavou Aleše Růžičky, uskutečnil se též osmý ročník studentského projektu CRASHTEST. Letní měsíce naplnila putovní mezinárodní výstava Černý romantismus a osobitá výstava sochařky, grafičky a malířky Jaromíry Němcové. Své místo v dramaturgickém plánu Společnosti měla i malířská výstava Pavla Šmída a vánoční přehlídka tvorby Jaroslava Prášila.

2019

V plánu výstav na zimní období byla zařazena sochařská výstava Petra Stibrala s názvem „Doma“. Na jaře v Topičově salonu oslavíme životní jubileum malířky Kateřina Štenclové. Následovat bude devátý ročník projektu CRASHTEST, který se uskuteční u Topiče již po osmé. Letní měsíce zaplní výstava předního slovenského umělce Jána Vasilka a poté monografická výstava Mirka Kaufmana, kteří představí své nejnovější práce. Podzimní bude zasvěcen výstavě skláře, malíře a performera Vladimíra Kopeckého, rok 2019 bude zakončen výstavou Jiřího Mědílka.