Dům U Kamenného zvonu – Galerie hlavního města Prahy

Galerie hlavního města Prahy, po Národní galerii druhá nejvýznamnější v České republice, byla založena 1. května 1963. Bylo jí uloženo shromažďovat, odborně ochraňovat, vědecky zpracovávat a spravovat české umění 19., 20. a 21. století.

Podle posledních stavebně historických průzkumů se počátky domu U Kamenného zvonu datují do druhé poloviny 13. století, kdy za mohutným věžovým nárožím s masivními obvodovými zdmi vzniklo i podélné boční stavení. Nejstarší stavební etapa se zachovala ve sklepích a v přízemí jižního křídla.

Druhá stavební etapa následovala kolem roku 1310. Tehdy byla v přízemí zřízena kaple s bohatou figurální a ornamentální malířskou výzdobou, pokrývající stěny i klenbu. Výsledkem přestavby objektu ve druhé čtvrtině 14. století byl reprezentativní městský palácový dům s věžovým nárožím, který je pozoruhodným dokladem činnosti severofrancouzsky orientované dvorské huti a jenž je ojedinělým dodnes dochovaným příkladem tohoto typu architektury v Praze. Hlavní dominantu průčelí bohatě zdobeného gotickými architektonickými prvky tvořila plastická figurální výzdoba. Její ikonografický program oslavoval ideu království a panovnickou rodinu – v této souvislosti vznikla domněnka, že stavebníkem byl někdo z okruhu královského dvora. Typické domovní znamení umístili na nároží budovy v 16. století. Po roce 1685 a v 18. století proběhly barokní úpravy budovy. Náročné rekonstrukci domu U Kamenného zvonu, při které byla stržena novobarokní fasáda z 19. století a objeveno gotické průčelí, předcházel rozsáhlý stavebně historický průzkum.

Rekonstrukce byla dokončena v roce 1988 a město přidělilo objekt GHMP, které slouží jako výstavní prostor pro její významné výstavní projekty. V objektu je otevřena prodejna knih a katalogů a ve spodní zadní části objektu je umístěna kavárna.

Historie galerie hlavního města Prahy

První impulz k založení pražské městské obrazárny vzešel z výtvarného odboru nově založené Umělecké besedy, vedeného Josefem Mánesem, v 60. letech 19. století. Záměrem byl jak prospěch veřejnosti, tak i podpora soudobých umělců. Městská rada nakonec začala nakupovat jejich díla, byť pouze příležitostně. Magistrátní sbírka se postupně rozrůstala také díky darům jednotlivců a institucí.

Významně ji na přelomu 19. a 20. století obohatil velký soubor obrazů Jaroslava Čermák od Hippolyty Gallaitové a soubor děl Václava Brožíka od rytíře Václava Špačka ze Starburgu. Myšlenka galerie hlavního města Prahy znovu vystoupila do popředí zájmu po vzniku samostatné Československé republiky. V nově vystavěné budově Městské knihovny koncem 20. let byly galerii už přímo vyhrazeny výstavní sály.

Přibližně ve stejné době, roku 1928, dostalo město Praha velkorysý dar od Alfonse Muchy: cyklus monumentálních pláten Slovanská epopej. Městská rada zároveň administrativními opatřeními zajistila větší soustavnost nákupů pro zamýšlenou galerii, stálým uměleckým poradcem pro ně se r. 1927 stal sochař Ladislav Šaloun.

Až do začátku 2. světové války se tak podařilo ze soudobých výstav získat řadu význačných, dnes již klasických děl moderny 20. století (např. E. Filly, R. Kremličky, O. Kubína, J. Baucha, F. Muziky, J. Šímy, V. Špály, J. Štyrského, J. Zrzavého, plastiky O. Gutfreunda, J. Wagnera a dalších).

Po válce plány na založení městské galerie znovu nabyly na intenzitě ve 2. polovině 50. let a Národní výbor hlavního města Prahy pro budoucí galerii cíleně nakupoval díla ze soudobých uměleckých přehlídek.

Mnohaleté úsilí a snahy se naplnily 1. května 1963, kdy byla založena Galerie hlavního města Prahy.