Galerie na prádle

Když byl na jaře 1863 založen spolek Umělecká beseda, málokdo tušil, že to znamená převratnou událost v historii veškerého českého kulturního života. Samotný hudební obor – vedle literárního a dramatického- patřil od počátku k nejaktivnějším. V jeho čele postupně stáli nejpřednější čeští umělci – Bedřich Smetana, Josef Leopold Zvonař, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Vítězslav Novák a celá řada dalších. Zpočátku se činnost Umělecké besedy odbývala na různých místech a až teprve se vznikem samostatné republiky se zrodila myšlenka na vybudování vlastního paláce. Spolek získal od pražského magistrátu pozemek na Malé Straně na Újezdě nedaleko farního kostela sv. Jana Křtitele Na Prádle ( od poloviny 17. století je obestaven raně barokní budovou malostranského špitálu) s podmínkou, že místo i jeho okolí bude náležitě upraveno. Magistrátní stavební komise společně se souhlasem ke stavbě mimo jiné uložila:„…bezpodmínečně odstraniti hnojní jámu…, odstraniti provizorní a bez povolení postavenou konírnu při ulici Říční a byt kočího, které nijak nevyhovují stavebnímu řádu, podmínkám hygienickým a podmínkám primitivního bydlení.“ Současně se zahájení stavby paláce v roce 1926 podle projektu architektů Františka Jandy a Čeňka Vořecha získalo místo název Besední ulice.

Vedle koncertní síně ( dnes sídlo Nadace Český hudební fond) v přízemí budovy Umělecké besedy, která byla od roku 1935 dějištěm proslulých besedních úterků, a Alšovy výstavní síně s proskleným stropem ( ten byl v minulých letech poničený při několika přestavbách, nyní je částečně upravený do původní podoby, která se blíží původnímu interiéru) se zvlášť významným způsobem zapsala do pražského kulturního života suterénní dvorana.

Na jaře 1927 zde našlo útočiště nové avantgardní divadlo DaDa, jehož hlavními protagonisty byli Jiří Frejka a Emil František Burian, při zahajovacím představení zde vystoupily 9. dubna 1927 s Cocteauovou hrou Svatebčané na Eiffelce, provázenou bohužel nenávratně ztracenou hudbou jednadvacetiletého Jaroslava Ježka. Už deset dní poté se 19. dubna pod patronací dijonského lycea konala v divadelní suterénní dvoraně památná premiéra Vest Pocket Revue V + W. V rámci divadla zde představil ještě Emil František Burian svůj voice-band, kdy při zhudebněné Seifertově básni Svatební cesta tančili Milča Mayerová se Sašou Machovem horkou taneční novinku – charleston… Událostí společenského života si pravidelně stávaly i každoroční maškarní plesy, zvěčněné v Ježkově Pochodu karnevalu Umělecké besedy z roku 1932.

Ve třicátých letech se v paláci Umělecké besedy konaly významné koncerty, ale následná okupace činnost spolu utlumila. Divadelní sál v Besední ulici se po válce stal dočasným domovem Divadla satiry, které zde působilo až do roku 1948. V padesátých letech byla přerušena definitivně tradice vlastních koncertů a divadlo i hudbu na dlouhá léta vystřídalo v besedním sále kino Jana Nerudy. V roce 100. výročí založení Umělecké besedy ( 1963 ) byla činnost spolku shledána jako neopodstatněná… Sál byl přejmenován na Janáčkovu síň, koncem šedesátých let se nakrátko ještě vrátila jeho sláva pod vedením Miloslava Kabeláče, ale v roce 1972 byla činnost Umělecké besedy rozhodnutím ministerstva vnitra ukončena. Na sklonku roku 1989 se pod vedením Karla Ostrčila obnovily památné hudební Besední úterky v Janáčkově síni, ale ta byla nakonec přebudována na nahrávací studio.

V únoru roku 2001 se stalo novým dlouhodobým nájemcem obou suterénních prostorů občanské sdružení profesionálních činoherců, pracujících pod názvem Sdružení Divadla u Anděla. S ohledem na činnost vlasteneckého spolku Umělecké besedy a nového vlastníka Nadace Český hudební fond vybralo pro prostory nový neutrální název, který našel inspiraci v jedné z nejstarších místních staveb – kostela sv. Jana Křtitele Na Prádle.

V Praze stále ještě neexistuje stálý činoherní soubor, který by měl možnost dlouhodobě prověřovat moderní divadelní jazyk na jiné než kukátkové scéně (nepočítaje studiové scény působící ve skromných „sklepních“ prostorech). Budeme rádi, když inspirativní variabilní prostor se svými možnostmi povede k nabourávání vžitých stereotypních postupů a zvyklostí daných kukátkovým jevištěm. Vedle vlastní tvorby „domácího“ činoherního souboru Divadla u Anděla by mělo být DIVADLO NA PRÁDLE otevřeným prostorem pro ostatní pražské profesionální i amatérské divadelní skupiny, které nemají vlastní stálou scénu a jen těžko dnes nacházejí prostor pro své umělecké aktivity. Variabilnost prostoru a pestrost inscenací nejrůznějších divadelních souborů a stylů, by měly pomáhat na cestě za syntetickým moderním jazykem, který bude využívat činoherních , tanečních, výtvarných a hudebních postupů. Tím je dána i snaha DIVADLA NA PRÁDLE o divadlo širokého repertoárového záběru, které uvádí jak velké tituly světové dramatické tvorby, tak hry zatím dobou neověřené, autorů začínajících, premiérové novinky.
Přestože bohatost a různorodost divadelního života v prostoru je do značné míry limitována především finanční dotací jednotlivých institucí, věříme, že se v brzké době zařadí DIVADLO NA PRÁDLE mezi pražská kulturní centra.

Produkce DIVADLA NA PRÁDLE počítá s inscenacemi profesionálních i amatérských divadel, inscenacemi pro děti, komorními koncerty klasické i populární hudby, filmovými projekcemi, výstavami a literární kavárnou.

Srpen 2002
Do novodobé historie budovy se nesmazatelně zapsala i srpnová povodeň, která svými tragickými následky cele přerušila současnou etapu Divadla Na Prádle. Během čtyř neděl od opadnutí vody bylo zapotřebí oba suterény „vyčistit“. Půl roku působil divadelní sál, foyer, kavárna s galerií, kanceláře, zákulisí a sklady jako cihlový a betonový kryt, neboť do prosince roku 2002 se musel celý objekt vysoušet, aby byl v dalším kalendářním roce připraven k celkové rekonstrukci. A ke znovuotevření Divadla Na Prádle došlo v divadelní sezóně 2003/2004.