Vernisáž výstavy fotografií Cesty.ticha – stigmatizovaná místa Evropy

11. 10.-17. 10. / Památník ŠOA, Bubny / Fotografie

Pouze do 17.10.2016 bude v Památníku ŠOA, Bubenská 1, Praha 7 – Bubny, přístupná zajímavá výstava fotografií Cesty.ticha – stigmatizovaná místa Evropy.

Výstava představí vybrané fotografie z kolekcí známých fotografů, které mají společnou historickou křižovatku – nádraží Praha-Bubny.

Lodž – Terezín – Osvětim a další místa stigmatizované paměti očima PAVLA DIASE, KARLA CUDLÍNA, RICHARDA HOMOLY A MATĚJE STRÁNSKÉHO.

Nádraží Praha-Bubny sloužilo za Protektorátu Čechy a Morava jako nástupní stanice pro deportace pražských židů. Jejich cesty vedly do ghett v Lodži, v Terezíně a později do Osvětimi.
Nádraží samo je v současné době reliktem minulosti uprostřed největšího pražského brownfieldu a nabízí autentický výstavní prostor spojený s dramatickou minulostí.
Je pozoruhodné, že evropská místa, která jsou svázána s pohnutou historií příběhů šoa, nesou svůj nesmazatelný dotyk válečných hrůz ještě dnes. Poločas rozpadu paměti je zde dramaticky
prodloužen na nekonečno a přechází do povah dalším generacím, které prostředí obývají.
Naprosto unikátním prostorem paměti válečného ghetta jsou Baluty, centrální čtvrť polského města Lodž. V ulicích, kde za druhé světové války čekalo na smrt až 200 000 židů, žije dnes
divoká sociální struktura poznamenaná alkoholismem, bídou a násilím. Rozpadající se domy „zdobí“ hanlivé grafitti s antisemitistickým obsahem. O Balutách, jako fenoménu minulosti i
současnosti, máme v portfoliu dokumentární film, máme dvě kolekce fotovýstavy Karla Cudlína, která byla spolu s filmem distribuována.
Dalším těžko změnitelným místem se zátěží historie je město Terezín, kam sezonně přijíždějí zástupy návštěvníků do ghetta a Malé pevnosti na krátkou exkursi. V roce 1990 začala město plné kasárenských bloků opouštět armáda, která zde měla za socialismu silné zázemí. Od té doby je toto ghetto prázdné a generace po sobě jdoucích starostů si lámou hlavu, jak tuto situaci
změnit. Richard Homola již několik let snímkuje velmi pozoruhodným konceptem fragmenty nápisů na stěnách a trámech někdejších ghettodomů. Písmenka a obrázky, které ještě pamatují
válku, snímá tradičním deskovým aparátem na ploché filmy a s nich kopírováním vytváří obrazy zašlé minulosti v archaickém podání, v nichž se potkávají jednotlivé příběhy
internovaných lidí z různých koutů Evropy.
Holešovický brownfield sleduje přes objektiv Matěj Stránský, který má také svou kolekci pozoruhodných snímků z posledních let Osvětimi. Podobných snímků i cyklů vzniklo
v posledních desetiletích mnoho.
Tyto pohledy do hlubin holešovického brownfieldu a dalších stigmatizovaných míst Evropy však chceme kombinovat s fotografickým souborem Hlubiny paměti od Pavla Diase.
Pavel Dias patří svou tvorbou i věkem ke generaci let šedesátých. Jedním z proudů jeho tvorby jsou reportáže z návratů přeživších na místa svého válečného vzpomínání. Celý cyklus
fotografií – judaik dvacátého století, jak tomu on říká, je velice syrový. Reportáže zachycují první rozpomínání na válku u těch, kteří chtěli ponejvíce ze všeho zapomenout… Přesto je cosi
přivedlo zpět na místa, kde prožili peklo. Soubor je nepřehlédnutelný také svým formálním základem. Černobílé fotografie přefocené a natištěné na obyčejný novinový papír se stávají
nadčasovým archivním svědectvím.