Toskánský palác

Stavba Toskánského paláce byla povolena císařem Leopoldem I. roku 1690. Palác je jednou z dominant Hradčanského náměstí. Za své jméno vděčí Anně Marii Františce, velkovévodkyni Toskánské, která jej získala do vlastnictví v roce 1718.
Autor: francouzský malíř a architekt Jean Baptiste Mathey por roce 1690, podstatné úpravy: Václav Špaček po roce 1718. Rekonstrukce v roce 1998 byla oceněna Grand Prix Obce architektů v kategorii Rekonstrukce.

Historie paláce se však začala psát dříve a je spojena se jménem hrabat Thunů, kteří vtiskli paláci základní rysy. Objekt paláce je umístěn na prostoru, který původně zabíralo několik měšťanských domů. Teprve jejich odkoupení Michalem Oswaldem hrabětem Thunem v roce 1685 s cílem vybudovat na místě vlastní reprezentativní sídlo, představovalo prvotní impuls vzniku paláce. Lze říci, že hrabě Thun dokázal svůj skvělý odhad nejen výběrem prestižní a výhodné lokality, ale také výběrem architekta, který měl celou stavbu zrealizovat. Byl jím francouzský malíř a architekt Jean Baptiste Mathey, který v 70. letech 17. stol. přijel do Prahy kvůli realizaci prací na jiných objektech. Jeho barokní umění a jasně patrná italská inspirace se Thunovi zalíbily natolik, že se rozhodl jej angažovat do svých služeb. Mathey se náročné zakázky nezalekl a předložil plán paláce, tvořeného čtyřmi křídly o třech patrech a vnitřním nádvořím. Zahájení stavby však oddalovaly neshody se sousedem Thunů, hrabětem Martinicem. Jeho protesty a námitky musel nakonec řešit císař Leopold I., který v roce 1690 vydal konečný verdikt a stavbu povolil.

Michal Oswald hrabě Thun se dokončení paláce nedožil. Po jeho smrti jej získal bratr Maxmilián a následným dělením majetku jeho sestra kněžna z Lichtenštejna. V roce 1718 palác zakoupila v úvodu již zmíněná Anna Marie Františka vévodkyně Toskánská a do historie paláce se zapsala nejen tím, že dodnes nese její rodové jméno, ale také jeho faktickým dokončením a několika podstatnými změnami v původních návrzích. Tyto změny prováděl její dvorní architekt Václav Špaček. V následujících letech význam stavby upadal. Po smrti Anny Marie Františky palác připadl dceři Marii Anně, provdané za Ferdinanda Bavorského. V roce 1743 však byla kvůli podpoře nepřátel Habsburků vypovězena ze země Marií Terezií. Později byl palác převeden na syna Klimenta Františka a dále do rukou Maxmiliána Josefa III. V roce 1803 přešla toskánská panství na arciknížete Ferdinanda Habsburského, který se stal vévodou Toskánským. V roce 1847 se stal majitelem Ferdinand Dobrotivý a po jeho smrti dědickou cestou císař František Josef. Palác zůstal v majetku Habsburků až do roku 1918.

V průběhu 18.století se z původně reprezentativního sídla stává administrativní budova sloužící ke správě toskánského majetku. Z tohoto nového určení vyplynula i řada stavebních zásahů, které byly v rozporu s původními dispozicemi. Po získání paláce Habsburky se tato degradace ještě vystupňovala.

Od roku 1918 se začala psát nová kapitola v historii Toskánského paláce, jehož novým a doposud posledním vlastníkem se stal stát. Do objektu bylo umístěno Ministerstvo zahraničních věcí. Později byla většina odborů přestěhována do Janákem obnoveného Černínského paláce, nicméně palác dále sloužil potřebám MZV. Po menších renovacích B. Kozákem (1941–43) a v 50. a 80. letech se Toskánský palác dočkal celkové obnovy v letech 1994–1998, tak aby odpovídal potřebám Ministerstva zahraničních věcí a své původní podobě jakožto paláce.

Rekonstrukce Toskánského paláce v letech 1994-98 byla oceněna Grand Prix Obce architektů v kategorii Rekonstrukce.