Kavárna Arco

Text Markéty Marešové:

Arco založil v roce 1907 kavárník Josef Suchánek. Na pražské kavárenské scéně v té době nebyl žádným nováčkem. Působil v proslulé Unionce v Národní ulici i nedaleké kavárně Metropol na Václavském náměstí. Arco, situovaná naproti dnešnímu Masarykovu nádraží do rohového domu na křižovatce ulic Dlážděné a Hybernské, byla vrcholem jeho kavárnické dráhy.

Interiér i vybavení kavárny byly navrženy ve vídeňském stylu slavným českým průkopnickým architektem a designérem Janem Kotěrou. Ústřední místnost kavárny byla podle dobového vkusu členěna kójemi, které návštěvníkům kavárny umožňovaly soukromí. Místnosti pak dominoval velký kulatý dřevěný stůl, u nějž se často odehrávaly živé diskuse. Na hlavní místnost navazoval pokoj s biliárem a čítárna zásobená velkým množstvím cizojazyčných i tuzemských, především uměleckých, periodik. Interiér Arca ze všeho nejvíce připomínal studovnu. Právě proto se nejspíš stalo oblíbeným útočištěm osobností dobové intelektuální scény.

Nemravy netolerujeme

Duch kavárny Arco souzněl s kosmopolitním charakterem Prahy počátku 20. století. Setkávali se zde v dialogu čeští literáti i výtvarní umělci, jako například Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Antonín Procházka, s německy mluvící literární scénou zastoupenou Franzem Werflem, Egonem Erwinem Kischem či novinářem Karlem Krausem, který místní osazenstvo začal nazývat Arconauty s odkazem na posádku bájné lodi Argó. Mezi kulturní výkvět často zavítali i cestující, krátící si čekání na další vlakový spoj odjíždějící z Masa- rykova nádraží, i úředníci z nedaleké burzy. Je zřejmé, že kavárna Arco hostila pestrou společnost.

Ilustrují to paměti česko-židovského spisovatele a novináře Alfreda Fuchse, ve kterých píše, že každá skupina návštěvníků měla svůj stálý stůl, nesoucí příznačné jméno ‒ např. stůl pánů pragmatiků, stůl pánů konstruktivistů nebo stůl pánů básníků. Na pohodlí všech hostů své kavárny Josef Suchánek důsledně dbal, nečinil to však ústupky, nýbrž zavedením pevných pořádků v kavárně, které zajistily příjemné prostředí pro všechny. Pohled Josefa Suchánka na kavárenskou kulturu byl nesmlouvavý, dobře to ilustruje spis Rady a pokyny pro válečné a poválečné „kvaltovní“ zbohatlíky a jiné nemravy, v němž do 23 bodů shrnuje pravidla slušného chování návštěvníka kavárny.

Až do první světové války kavárna Arco vzkvétala. Okruh návštěvníků se rozrůstal, obměňoval a panoval tu pravý kavárenský ruch. Přirozený běh kavárny narušila až v roce 1914 první světová válka, kdy se nejenže změnilo společenské klima, ale mnozí členové osazenstva museli narukovat. Již před válkou v Arcu panovaly pacifistické nálady, zvláště během války se kavárna stávala útočištěm válečných odpůrců.

Po válce začala kavárna pozvolna upadat. Smrtí Josefa Suchánka v roce 1929 jako by skončil také život Arca.

Lesk a slávu předválečné éry se kavárně již nikdy nepodařilo navrátit. Dnes Arco patří pod správu Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra a dál funguje jako restaurace. Dávného genia loci by tu člověk hledal marně. 

Markéta Marešová