Hrzánský palác

Otevírací doba

Hrzánský palác je palácový komplex, který se nachází v Praze na Hradčanech mezi Hradčanským náměstím a Loretánským náměstím v městské části Praha 1. Vchod do paláce je situován na jižní straně Loretánské ulice v č. 9.

Palác je situován na příkrém terénním zlomu, proto jeho severní část směrem do Loretánské ulice je pouze dvoupatrová (z této strany budova nepůsobí nijak impozantním dojmem) zatímco jižní část směrem k Úvozu a Malé Straně je pětipatrová. Celý objekt slouží výhradně pro diplomatické, reprezentační a společenské účely.

Původně zde ve středověku stál gotický dům, který podle dochovaných pramenů ve 14. století patřil svatovítské kapitule, poté jej držel jistý Hensling, což byl císařský vrátný. Od něj dům koupil stavitel Petr Parléř, ten jej ale brzy prodal. Poté zde pracoval jistý krejčí Mates.

Nový dům zde postavil až někdejší míšeňský purkrabí a také nejvyšší český kancléř Jindřich z Plavna. Po jeho smrti budovu od jeho dědiců zakoupil Jindřich Mikuláš z Lobkovic. Dalším významným majitelem se stal Adam starší ze Šternberka v letech 1588-1600, který dům podstatně zvelebil. Po něm pak větší stavební úpravy a opravy provéděl nejvyšší komorník Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova, který v severní části nechal přistavět jedno patro a dal budově renesanční podobu. Dům rozšířil o jeden domek jižním směrem do Úvozu. V pobělohorské době se zde také vystřídala řada šlechtických majitelů.

Například nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr Vilém Albrecht, hrabě Kolovrat-Krakovský, v roce 1657 k budoucímu palácovému areálu připojil další pozemek směrem k Úvozu. Poté zde v letech 1658-1659 pak vystavěl zadní pětipodlažní dům a doplnil jej o západní spojovací křídlo. Přibyly zde také velké stáje a konírny. Jeho syn pak v roce 1688 tento dům spojil se svým sousedním palácem (Dietrichsteinský palác). Po jeho smrti byl Dietrichsteinský palác z areálu oddělen včetně vnitřního schodiště a tak Zikmund Valentin, hrabě Hrzán z Harasova, což byl nový majitel paláce, musel postavit schodiště nové. V paláci bylo vystavěno nové strmé vřetenové schodiště. On sám i jeho dědicové však byli ve velkých dluzích a proto v roce 1756 dům přešel po složitých peripetiích do majetku Metropolitiní kapituly svatého Víta, aby se později stal sídlem kapitulního probošství. Probošt František Kazimír Strachovský, rytíř ze Strachovic nechal palác opět přestavět, od té doby vlastně pochází jeho dnešní současná podoba s barokním průčelím směrem do Loretánské ulice. V děleném štítě budovy se nachází znak svatovítských proboštů, z té doby se dochovaly i některé štukatury a rokokové supraporty.

V roce 1918 zde byl prováděn archeologický průzkum z popudu nového majitele horního domu malíře Ferdinanda Engelmüllera, který zde měl malířskou školu a ateliér. Po něm tyto prostory od roku 1924 užíval malíř Jan Slavíček (syn malíře Antonína Slavíčka), který zde pak bydlel i tvořil až do své smrti v roce 1970.

Budova od roku 1949 sloužila nejprve ministerstvu kultury ČSSR, později vládě ČSSR, dnes slouží jakožto reprezentační prostora předsednictva vlády ČR a předsedy vlády ČR, který má i v tomto paláci i svoji vlastní pracovnu. Palác spravuje Úřad vlády ČR.

V letech 1949 až 1954 byl objekt velmi výrazně upraven a přestavěn pro reprezentační účely Ministerstva kultury ČSSR, vznikly zde nové velké sály, nové schodiště, objekt byl vyzdoben monumentálními díly z období socialistického realizmu, například sgrafity od Adolfa Zábranského apod.

Známé osoby, které zde bydlely:

Tomáš Garrigue Masaryk, bydlel zde v letech 1894 až 1895 s manželkou Charlottou Masarykovou, jen o dva domy výše směrem k Pohořelci pak později bydlela Alice Masaryková tuto okolnost zde připomíná pamětní deska umístěná na zdi u vchodu do domu

Ferdinand Engelmüller, měl zde malířskou školu a ateliér v letech 1915 až 1924, jeho zdejší působení připomíná pamětní deska a busta umístěná na nádvoří paláce

Jan Slavíček, český malíř, bydlel zde a pracoval v letech 1937 až do své smrti v roce 1970, z oken paláce namaloval několik známých obrazů s námětem pohledů na Prahu

Pavel Dostál, český politik a divadelník, když působil ve funkci Ministra kultury ČR, zde měl malý služební byt

Zdoj: Wikipedia

Hrzánský palác je součástí řadové zástavby na jižní straně Loretánské ulice při hraně hradčanského ostrohu. Přesná data stavby ani architekt nejsou známi. Objekt stojí na místě původně gotického domu, který ve 14. století patřil svatovítské kapitule a poté císařskému dveřníku Henslinovi. Od něj budovu koupil roku 1359 stavitel Petr Parléř, jenž ji však někdy před rokem 1372 opět prodal. Od poloviny 15. století se zde rozkládala poustka, kterou městská rada přidělila krejčímu Matesovi. Dům na tomto místě postavil teprve míšeňský purkrabí a nejvyšší český kancléř Jindřich z Plavna. Od jeho dědiců budovu pro sebe získal Jindřich Mikuláš z Lobkovic. Zvelebení se tomuto domu dostalo teprve od Adama staršího ze Šternberka v letech 1588-1600. Další stavební úpravy provedl Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova, komorník císaře Rudolfa II. Ten dal budovu renesančně adaptovat a zvýšit o jedno patro do Loretánské ulice. Současně objekt v roce 1608 rozšířil o domek do ulice Úvoz, koupený od jistého Jiřího Šimka.

Také po Bílé hoře náležel objekt v Loretánské ulici šlechticům. Jeden z nich, nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr Vilém Albrecht Krakovský z Kolowrat, připojil v roce 1657 k areálu další parcelu v Úvoze. V letech 1658-1659 pak nákladně vybudoval zadní pětipodlažní dům a spojovací západní křídlo. Tím objekt získal charakter paláce. Syn Viléma Albrechta Jan František v roce 1688 dům spojil se svým sousedním palácem, nazývaným dnes Dietrichštejnský. Vzniklý areál získal roku 1708 Sigismund Valentin Hrzán z Harrasu na úhradu četných pohledávek. O čtyři roky později musel nový majitel oba domy opět rozdělit, přičemž Dietrichštejnský palác připadl jako vyrovnání dědického podílu Kolovratově sestře Anně Polyxeně svobodné paní z Písnice.

Také hrabě Hrzán zemřel v dluzích. Jeho vdova Claudie, rozená hraběnka de Souchez, sice palác při dražbě roku 1728 zachránila, ale již o deset let později se také ona dostala do konkurzu. Prodlužený dům přešel po složitých jednáních v roce 1756 na metropolitní kapitulu u Sv. Víta, která zde zřídila sídlo kapitulního proboštství. Protože v té době již platily osvícenské zákony omezující církevní statky, museli se kanovníci zavázat, že palác nebude veden jako církevní majetek a že tu během pobytů císařského dvora v Praze poskytnou ubytovací kapacitu. Podobné závazky měli tehdy i další domácí páni, jak na Hradčanech, tak i na Malé Straně.

V době, kdy se stal Hrzánský palác sídlem kapitulního proboštství, získal svou současnou vnější podobu. Zásadní přestavbu lze klást do období probošta Františka Kazimíra Strachovského rytíře ze Strachovic. Tehdy vzniklo dodnes dochované pozdně barokní průčelí do Loretánské ulice. Vyznačuje se prostým členěním bez výraznějších architektonických prvků, pouze hlavní osu zdůrazňuje segmentový štít zdobený znakem svatovítských proboštů a bosovaný portál, upomínající na renesanční přestavbu budovy. Z původní výzdoby se uvnitř dochovaly štukatury s figurálními, ornamentálními a heraldickými motivy a rokokové malované supraporty.

V roce 1915 dům koupil malíř Ferdinand Engelmüller, žák Julia Mařáka. Umělec, jehož dnes připomíná reliéf s portrétem v nádvoří, si v zadním křídle zřídil svůj ateliér. Nový majitel byl hradčanským palácem fascinován a rozhodl se pro jeho důkladnou opravu. Za spolupráce konzervátorů vídeňského památkového úřadu zde byly až do října 1918 prováděny rozsáhlé restaurační práce, během kterých se nalezly fragmenty sgrafit, ale i vnějších maleb ze 16. století. S Engelmüllerem sídlila v Hrzánském paláci i jeho proslulá soukromá malířská škola. V roce 1937 si v domě zřídil ateliér malíř Jan Slavíček. Jeho známé pohledy na Prahu jsou malovány právě z oken vedoucích do Úvozu, z přilehlé terasy a také z dalšího ateliéru v podkroví domu, jenž po staletí náležel k Hrzánskému paláci.

V letech 1949-1954 byl celý objekt podle projektu Viléma Lorence radikálně upraven pro reprezentační účely ministerstva informací a osvěty, později předsednictva vlády. Přestavba odstranila celý dvorní trakt a v patře vznikly velké sály. Dispoziční změnu doznalo také pravé křídlo, doplněné novým schodištěm. Vrchol této adaptace pak představuje osazení monumentálních děl „socialistického realismu“, zejména sgrafita Adolfa Zábranského „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a mozaiky s pionýry podle návrhů někdejšího surrealisty Vojtěcha Tittelbacha. Barokní éru tu dodnes připomíná půvabná kašna se sochou Herkula. V současné době slouží objekt k reprezentačním účelům předsedy vlády České republiky.

Zdroj Úřad vlády ČR