Hospitál Kuks

Nad údolím Labe se tyčí jedna z nejvýznamnějších barokních památek v Česku. Není to zámek, ale majestátní barokní útulek pro vojenské veterány s rodovou hrobkou zakladatele Kuksu. Jeho dominantou je kostel Nejsvětější Trojice. V hrobce pod ním sní hrabě Špork společně s ostatními členy rodiny svůj věčný sen o Kuksu.

Majestátní stavbu, která byla původně útulkem pro vojenské vysloužilce, si můžete prohlédnout na některém ze čtyř prohlídkových okruhů: hlavní okruh představí vše důležité z historie, další vás zavede do Šporkovské hrobky, třetí přiblíží historii lékáren a poslední seznámí s historií výroby léků.

Pokud přijdete mimo otevírací dobu prohlídkových okruhů, nemusíte zoufat. Sochy Ctností a Neřestí před Hospitálem si můžete prohlédnout kdykoliv a bylinková zahrada je také otevřena denně a zavírá pouze v noci.

Duší Kuksu jsou sochy. Potkáte jich tu desítky doslova na každém kroku. Největší atrakcí jsou ale Ctnosti a Neřesti – sochy 24 žen představující dobré i špatné lidské vlastnosti. Vytvořil je geniální umělec Matyáš Bernard Braun a patří k vrcholu českého baroka.

K špitálu patří i lékárna. Ta na Kuksu se dochovala v původní podobě. Tady vám povíme, k čemu je dobrá dračí krev, račí oči nebo prášek z lebky oběšence. Ano, i takové kuriózní přísady tu máme. Z prohlídky lékárny určitě nebudete otrávení. Ostatně, u vstupu minete roh jednorožce, který se užíval jako protijed.

Nedávná rekonstrukce odhalila skvost: unikátní soubor desítek ponurých maleb Tance smrti. Pokrývají stěny hlavní chodby hospitálu, přičemž kostlivci na obrazech odvádějí na smrt chudáka, dítě, řemeslníka, krále i papeže. Poselství výjevů? Ta s kosou si nevybírá a všichni jsme si před ní rovni.

………

Kuks by byl zřejmě dodnes jen pomístním názvem u vísky Slotov, kdyby si jej za své letní sídlo nevybral František Antonín Špork, významný objednavatel uměleckých děl přelomu 17. a 18. stol., jedna z nejzajímavějších postav českého baroka. Jeho zásluhou zde vznikl ostrov barokního umění, inspirovaný mnoha evropskými vzory, obraz ideálního světa, jehož součástí je krom života kypícího v hraběcí rezidenci a lázních také duchovní a charitativní složka v podobě kláštera s hospitálem, korunovaným hrobkou svého zakladatele a hřbitovem špitálních chovanců, věčností a smrtí. Smrt a život, zábava a rozjímání v důmyslné scenérii, tak jak to vidělo baroko.

Stejně barvitý a protikladný byl i kukský pán. František Antonín Špork (1662-1738) jako syn vestfálského vojáka, který to v 17.  století dotáhl na majetného císařského generála, trpěl celý život komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará šlechta hleděla tak trochu přezíravě. O to horečnější byla Šporkova veškerá činnost, v níž se – zase jako v baroku – světla záslužných činů střídají se stíny osobních a dobových nectností.

V jeho prostředí působí nejlepší umělci své doby (sochař Matyáš Bernard Braun, rytec Michael Heinrich Rentz či architekt Giovanni Battista Alliprandi a malíř Petr Brandl), i s evropským přesahem  (Johann Sebastian Bach).

Již v roce 1696 se hrabě Špork rozhodl, že na svém hradišťském panství založí domov pro přestárlé veterány z okolí. Poté, co začaly na levém labském břehu v Kuksu růst Šporkovy lázně s rezidencí, byl jako místo pro budoucí ústav vybrán protější, pravý břeh.

Od roku 1707 se podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho budoval kostel Nejsvětější Trojice, na němž pracoval stavitel Pietro Nettola. Kostel byl vysvěcen až 20. srpna 1717. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka, se stavěly také budovy po obou stranách chrámu – špitál a křídlo určené pro chovance hospitálu. Zároveň se zřizovala špitální zahrada, za kterou později vznikl ještě hřbitov s kaplí.

Celý výraz monumentální budovy podtrhují plastiky alegorií Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738), umístěné na terasu před hospitálem v roce 1720. Jejich instalací symbolicky končí výstavba hospitálu, i když do dnešních dob prošel nesčetnými úpravami. Z dalších Braunových děl jmenujme osm obdivuhodných soch Blahoslavenství, anděle Blažené a Žalostné smrti či sochy Křesťanských bojovníků.  Kromě Brauna se na sochařské výzdobě areálu špitálu podílel i Nizozemec Bartholomeo Jacob Zwengs, následován Janem Bedřichem Kohlem Severou.