Zahájení velké výstavy děl Jaroslava Vožniaka (1933–2005)

Do 4.3.2018 bude v Muzeu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná zajímavá, krásná a rozsáhlá výstava děl Jaroslava Vožniaka (1933–2005).

Museum Kampa uvádí výstavu významného malíře, autora objektů a asambláží, kreslíře a grafika Jaroslava Vožniaka (1933–2005), jehož práce patří k nejvýraznějším projevům českého umění druhé poloviny 20. století v širokém proudu tzv. české grotesky a reflexe pop artu.
Výstava představuje novou akvizici Musea Kampa – kolekci, která zahrnuje Vožniakovy práce od jeho raných děl, přes vrchol tvorby z let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých až po závěrečné období jeho života. Díla z této sbírky budou na veřejnosti vystavené vůbec poprvé.
U příležitosti výstavy vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkami jsou kurátorky Petra Patlejchová a Helena Musilová, osobní vzpomínku zachytil Jiří Kohoutek, dlouholetý Vožniakův přítel.

„V rámci tradice soukromého sběratelství, která je této instituci vlastní, prezentujeme konkrétní sbírku jednoho sběratele. Pan Jiří Kohoutek, svého času ředitel Středočeské galerie, je uznávaným sběratelem. Jeho práci lze vidět především v kvalitně budované sbírce GASK, kdy se od prvopočátku zabýval současnými autory bez ohledu na nároky doby. Svou soukromou sbírku budoval paralelně, a to z omezených prostředků, kdy však i díky vřelému přátelství s danými tvůrci získával důležitá díla,“ řekl Jiří Pospíšil, předseda správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.

Sbírka Vožniakových prací reflektuje zájem sběratele i jeho kapacitní či finanční možnosti. Jde tedy o subjektivní výběr děl, který rozhodně nelze nazvat uceleným v muzejním slova smyslu, nicméně představují jedinečný pohled člověka Jaroslavu Vožniakovi blízkého a tím také alespoň částečný pohled samotného Vožniaka na to, co sám považoval ve své tvorbě za důležité.

Jaroslav Vožniak se narodil ve třicátých letech 20. století, dětství prožil v protektorátním čase pod tíhou válečných let, dospíval v době tvrdého nástupu totalitní moci a začátek produktivního věku zažil v živelném kulturním kvasu šedesátých let. K tomu se přidala jeho zprvu nediagnostikovaná narkolepsie, která mu zkomplikovala studia a později jej donutila k úplnému přerušení práce. Přesto žil intenzivním tempem člověka, který má jasnou představu o smyslu své existence. Vystudoval obor reprodukčního litografa, jehož náročnost mu navždy vštípila dokonalou kreslířskou techniku. Studoval na VŠUP (1953–1956), posléze na AVU (1956–1959), kde se odehrálo zásadní setkání s lidmi, jejichž myšlení jej silně ovlivnilo v tvorbě následujících let (mj. Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý aj.). Důležitým momentem jsou ale i jeho ilustrační práce (Slova, carte blanche, 1964) a spolupráce na výtvarných realizacích u filmu (Marketa Lazarová, kostýmy Theodor Pištěk, 1967) či v rámci státního podniku Jablonecká bižuterie (1965–1977). Úspěch propagačních instalací (Ikony, 1968), které pro tuto státní instituci vymýšlel spolu se scenáristou Jindřichem Santarem, mu umožnil vycestovat do Kanady a poznat zcela jiný svět. Zejména v druhé polovině šedesátých let se mu dařilo i ve svobodném povolání.

První samostatnou výstavou v roce 1964 pro Uměleckou besedu otevírá sérii dalších projektů, kdy je prezentován jako zástupce progresivního současného umění ČSSR na různých souborných výstavách či bienále v zahraničí (Itálie, Francie). Spolupracuje s kurátory a teoretiky, jako jsou Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík či František Šmejkal. To vše vyvrcholí v samostatné rozsáhlé výstavě ve Stockholmu (1969), kde i většina vystavených děl byla prodána. Tento příval možností byl však násilně přerušen normalizačními lety (1968–1989), a ač Vožniak nadále vystavoval, následovala pauza, zejména v sedmdesátých letech, kdy ustoupil do ústraní své zbraslavské vily a v tichosti pracoval. V osmdesátých a především v devadesátých letech byl znovuobjeven. Jeho dvě stěžejní výstavy připravili kurátoři doc. PhDr. Marie Judlová-Klimešová, Ph.D., v domě U Kamenného zvonu (Jaroslav Vožniak, 1990) a PhDr. Jan Kříž (Pocta divnosti, 2000), který s Vožniakem spolupracoval od oné první výstavy v roce 1964. Obě expozice měly retrospektivní charakter, ale citelně zde chyběly práce ze stockholmské výstavy. Zásluhou Marie Klimešové je Vožniakova tvorba hojně zmiňována v důležitých odborných textech a katalozích (Roky ve dnech, 2010), což vytváří přirozený most k tomuto projektu.

Je s podivem, že dílo Jaroslava Vožniaka, jednoho z nejzajímavějších představitelů umění po roce 1945, dosud nedisponuje rozsáhlými obrazovými publikacemi, jako je to v případech jeho generačních souputníků. Důvodů může být několik – nejednoznačnost řady jeho prací, jistá agresivita, interpretační obtížnost, možná silná individuálnost autora a nepodřizování se aktuálním trendům a i velká rozptýlenost jeho prací po mnoha sbírkách a kolekcích doma i v zahraničí. Přesto ale právě práce Jaroslava Vožniaka obsahují všechno podstatné, co se v umění 20. století odehrálo, a nabízí mnohá překvapivá řešení soudobých výtvarných otázek či transformaci impulzů přicházejících z různých stran.

Tato výstava si neklade za cíl představit práci Jaroslava Vožniaka v celé jeho šíři. Vzhledem k autorově neuvěřitelné pracovitosti a poměrně široké sběratelské obci, která se nachází částečně i v zahraničí, to dosud nebylo možné. Soustředí se na ty nejpodstatnější polohy jeho díla: kresby z cyklu Božské komedie, práce vřazované do širokého proudu strukturální abstrakce, legendární asambláže, ikony a hyperrealismem ovlivněné malby včetně litých maleb z posledních let – dobře lze na tomto výběru představit Vožniakova umělecká východiska, hravost, fantazii, zaujetí brakovou kulturou, ovlivnění surrealismem a celou řadu podnětů v jedinečném autorském propojení.