Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Výstava Xiao Quan: Naše generace – Portréty K.

Do 30.5.2021 je v Domě Fotografie GhmP, Revoluční 5, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Xiao Quan: Naše generace – Portréty K..

Čínský fotograf Xiao Quan byl u všech důležitých událostí osmdesátých let, kdy se formovala nezávislá umělecká scéna Číny. Všechny neoficiální historické mezníky přinášející emancipaci uměleckých komunit v severních i jižních provinciích důsledně zmapoval a byl jejich přirozenou součástí. Xiao Quan je dnes mezinárodně uznávaným tvůrcem v oblasti dokumentu a pracuje na několika projektech zároveň. Pohybuje se v zapadlých oblastech Číny i západních metropolích a vydává řadu vynikajících publikací věnovaných určitým lokalitám a lidem, kteří jsou zde odkázáni žít v často diametrálně odlišných materiálních podmínkách. Je však otázka, zda se štěstí nekloní více k těm, kteří si stranou civilizačního balastu chrání jen holou existenci a pár nezbytností.

Kurátor: Lü Peng

Když jsme vystavovali Xiao Quanovy fotografie v Číně, nazvali jsme výstavu Naše generace – portréty minulosti. Pro Prahu mě však napadl příhodnější a snad i výmluvnější podtitul: portréty K. Myslím, že by se mohl dobře hodit do města, kde Franz Kafka stvořil postavu zeměměřiče K., který se celý život marně snažil dojít do zámku, aby mohl vykonat své dílo.

Xiao Quan nazývá postavy na svých fotografiích „naší generací“, ať už se jedná o známé spisovatele, umělce, hudebníky nebo zcela neznámé obyčejné lidi. Onu generaci lze do jisté míry charakterizovat jako generaci všech K., která především v osmdesátých a částečně i v devadesátých letech „vyslyšela volání doby“ a která poté, co bylo všem po kulturní revoluci v roce 1978 oznámeno, že Čína vstupuje do éry hospodářských reforem a otevírání se světu, spolu s celou zemí vykročili vpřed k lepším zítřkům.

Je to generace, která se v jednu chvíli vymanila z vlivu výchovy ruské a sovětské kultury a začala hltat díla Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Sigmunda Freuda, Jeana-Paula Sartra a dalších západních filozofů a myslitelů. Generace, která přeběhla od četby Lva Tolstého, Antona Pavloviče Čechova a Maxima Gorkého k Charlesi Dickensovi a Honoré de Balzacovi, aby krátce nato pocítila hluboké souznění s Rainerem Mariou Rilkem, Paulem Éluardem, Albertem Camusem a Hermannem Hessem. Generace, která celé dětství poslouchala z rozhlasu revoluční písně a pak se zaposlouchala do skladeb Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Frederica Chopina, Sergeje Rachmaninova, Igora Stravinského a Arnolda Schoenberga. Je to generace, která se od obrazů Ilji Repina, Vasilije Surikova, Valentina Serova a Konstantina Maksimova obrátila k Jeanu-Françoisi Milletovi a barbizonské škole, krátce nato už vstřebávala díla Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Edvarda Muncha, Pabla Picassa, Salvátora Dalího a Vasilije Kandinského, která se rychle naučila chápat Marcela Duchampa a Josepha Beuyse, generace, které výrazivo moderního a současného umění nedělalo žádné potíže. Je to zkrátka generace, která se opět pustila do objevování Západu, vytvářela si představy o evropské civilizaci a plná ideálů vykročila s nadějí do nového světa. Přinejmenším v osmdesátých a počátkem devadesátých let se čínským intelektuálům, spisovatelům a umělcům zdálo, že stojí na prahu něčeho krásného.

Postupem času si však „naše generace“ začínala stále jasněji uvědomovat, že pilné studium ani neúnavná četba nevyváží vážné nedostatky rané výchovy a vzdělání. Nasbírali sice spoustu vědomostí, jejich myšlení však zůstávalo zatíženo nánosy minulosti. Měli sice vysoké cíle, cestou k nim však neustále naráželi na jednu prohru za druhou. Seznámili se sice s plody moudrosti lidského ducha, na stále se vracející otázky a problémy však řešení neznali. Na čas se sice stali ideovým předvojem, dnes se však potýkají s pocity zmaru, frustrace a hlubokého smutku. Sami se sice naučili používat vlastní rozum, rozkladu racionality však zabránit nedokážou. Vypěstovali si individualistický pohled na svět, v jeho křehkosti jej však stěží dokážou opevnit natolik, aby pod tlaky vytrval. Čtyřicet let se přes všechny utržené rány a šrámy vrhali neohroženě do stále nových zápasů, dnes však osamoceni hájí své drobné bašty, rozprchnutí do všech koutů země a světa. Málokdo z nich si dnes ještě hýčká naději, že se mu podaří „vejít do zámku“.

Xiao Quan na svých fotografiích zachytil pestrou škálu výrazných osobností tehdejšího uměleckého světa – spisovatele, básníky, hudebníky, filmaře, malíře, herce. Sledoval je a zaznamenával v kontextu jejich osobních životů a tvorby. Jeho fotografie tak společně vytváří unikátní dokument o jedné době v nepříliš dávné čínské minulosti. Xiao Quan však nebyl jen pozorovatelem a nezúčastněným svědkem. On a jeho fotoaparát se naopak stali jedním z „naší generace“, i on se spolu s ostatními v mladickém zápalu znovu a znovu vydával na cestu k zámku. Intuitivně a snad i pudově cestou svým objektivem zaznamenával ten čas v jeho proměnlivosti, útržkovitě a nahodile. Tímto způsobem ostatně Xiao Quan pracuje neustále. Je pozorovatelem uliček a zákoutí měst i lidských duší, těch drobných detailů, které činí život pestrým. Tak také v různých momentech zvěčnil generaci zhluboka dýchající elektrizující vzduch nabitý liberalizací poměrů v zemi, z nichž dnes máme portréty hluboké, třebaže časově nepříliš vzdálené minulosti. Za všemi výjevy stojí fotografova intuice a cit, jako by je snímal přímo svými nervovými zakončeními. V tomto ohledu se Xiao Quan vydal stejným směrem jako před ním Robert Capa, Henri Cartier-Bresson nebo Marc Riboud: prchavé momenty výmluvné všednosti zvěčňuje přesně, jemně a s odstupem.

Xiao Quan je výraznou osobností čínské fotožurnalistiky období po kulturní revoluci. Dokumentární fotografie se v Číně osmdesátých letech rozvíjela současně s estetickou a formalistickou fotografií, na rozdíl od nich však neklade důraz na požadavek „krásy“. Své objekty předkládá divákům přímo, jako výsledek technického zvládnutí obrazu bez potřeby jeho estetického zpracování. Dokumentární fotograf vnímá objekty svého zájmu na pozadí každodenní reality, na pozadí pnutí ve společnosti, v kontextu problémů a tektonických pohybů své doby. Do tohoto tábora patří fotografové, jejichž práce se zapsaly do dějin současné čínské fotografie jako Lü Nan (* 1962), Zhang Haier (* 1957) nebo Han Lei (* 1967). Podobně jako u nich, také Xiao Quanovy práce nechávají stranou stávající estetické normy a soustředí se na ten stěží postřehnutelný pomíjivý okamžik, na výhradně osobní vnímání jeho atmosféry, výrazu a chuti. Nebo řečeno možná ještě lépe, odhalují to lidským okem často neviditelné o povaze bytí člověka mezi nebem a zemí. Básník Zhong Ming kdysi před lety o Xiao Quanovi napsal:

„Xiao Quan je samotář. Když se mu zhroutil jeho osobní svět, sbalil si věci a rozjel se po čertech a ďáblech, aby svým objektivem zachytil a uchoval v paměti to osobní a intimní ze své generace. V noci schoulil své křehké tělo do klubíčka v uličce vlaku na podlaze páchnoucí močí. Svou citlivou poetickou duši vyčerpával temnotou cizích krajů, v samotě hostinců a přecpaných autobusech, nezdravou stravou, hledáním, rozhovory a nekonečným čekáním, aby se jako duch tiše a nepozorovaně nořil do tajných světů ostatních samotářů.“ (Ještě víc sám a ještě o něco lepší, 1992)

Zhong Ming to vystihl přesně. Xiao Quan a jeho „naše generace“ byli skutečně samotáři své doby. Překotně se měnící společnost však všem těmto K. značně komplikovaly jejich životní narativy. Ve stejné době, kdy se Xiao Quan osamocen vydal na své cesty po čínských městech, psal malíř Zhang Xiaogang v dopise Mao Xuhuiovi také o svém tehdejším osamění: „Ať se octnu v zahálčivém, dekadentním Chengdu nebo v nehostinném Huangjuepingu v Chongqingu, toho věčného pocitu samoty se nedokážu nikde zbavit. Jen když vezmu do ruky štětec, mohu na čas odehnat tu dnem i nocí útočící prázdnotu a beznaděj. A jsem přesvědčený o tom, že to nezažívám jen já.“ (3. října 1990) Samotu v té době intenzivně prožívaly všechny citlivé duše, všichni hledači a pochybovači. Xiao Quan té samotě dobře rozuměl, sám byl jedním z nich.

Xiao Quan na svých náročných cestách nafotil mnoho portrétů „naší generace“. Nejsou to oslavné portréty bohů a polobohů, jsou to zaprášené tváře, potlučená a zjizvená těla jednotlivců, jejich radostí a smutků, naděje a beznaděje, hledání a tápání, sebevědomí a frustrace, kteří se v proudu času utvářeli a měnili, kteří básněmi, povídkami a romány, malbami, filmy, tancem, hudbou a obrazy ovlivňovali čínskou společnost a chtěli něco dokázat, kteří spolu se svou generací žili a utvářeli příběh své doby a zanechali po sobě nesmazatelnou stopu v paměti naší minulosti.

Přestože pro všechny tyto čínské K. je „zámek“ stále v nedohlednu…

Lü Peng
pondělí 3. srpna 2020

Přeložila Zuzana Li



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Výstava Xiao Quan: Naše generace – Portréty K.