Výstava Pavel Tichoň: Merda d`artista (a setkání s umělcem)

Do 5.3.2017 bude ve White Room v Art Districtu Pragovka, Kolbenova 34A, Praha 9, přístupná výstava Pavla Tichoňě: Merda d`artista.

Projekt Pavla Tichoně s názvem Merda´d artista je první výstavou prostoru The White Room v areálu bývalé Pragovky, který se od roku 2010 pronajímá jako umělecké ateliéry. The White Room dával posledního půl roku prostor galerijnímu konceptu White Pearl. Z jejího stínu tak nyní vyplouvá pravá podstata prostoru a otevírá tak dveře galerijnímu experimentu, který na současné umělecké scéně nemá obdoby.

The White Room je totiž galerií bez kurátora, která vznikla z podpory majitelů Pragovky převážně pro umělce, mající zde ateliér, a své prostory, počínaje Tichoňovou výstavou, bude poskytovat umělcům na základě booking systému. Umělcům Pragovky dává možnost vystavovat v profesionálně vybaveném prostoru typu white cube bez nutnosti absolvování obvyklého kolečka opencallů či výběrových řízení a vytváří tak nebývalou uměleckou svobodu. Zároveň však vytváří tlak na umělcovu sebereflexi ve smyslu kvality prezentované výstavy a umělecké zodpovědnosti již v momentě, kdy si termín zamlouvá.

Samotnou existenci galerijního prostoru bez kurátora či výběrové komise pro výstavní plán lze vnímat jako sociologicko- umělecký experiment, vědomě zkoumající otázku, nakolik bude kvalita výsledného programu srovnatelná s jinými, výběrovými prostory, pokud záměrně popírá mechanismy stávající umělecké scény.

První výstava Pavel Tichoň: Merda d´artista tohoto nekurátorského experimentu s mystifikačním textem neexistujícího kurátora odkazující k existujícím uměleckým dílům, se vybraným tématem i konceptuální hravostí hlásí k postmoderně. Odkazuje se ke známému dílu Pietra Manzoniho Merda d´artista, přejímá jeho název a tvůrčím způsobem si pohrává (nikoliv doslovně) s obsahem tohoto díla. Manzoniho umělecké gesto v podobě autorova zakonzervovaného exkrementu eskalovalo tělesnost a prchavost v umění a v ekonomickém kontextu zrodilo fetišizaci artefaktu. Pavel Tichoň toto umělecké gesto parafrázuje, provádí “revizi vlastního, uměleckého odpadu, který následně ukládá do krabic, které si návštěvníci budou moci za malý obnos zakoupit a podpořit nově vzniklý Fond ohrožených výtvarných umělců.” Jedním stem krabic vytvořená instalace, vzniklá speciálně pro prostor The White room tak vytváří “totální postapokalyptickou fúzi mezi Warholovými krabicemi Brillo, Sol Le Witovými krychlemi, Manzoniho konzervami, Hrabalovskou tombolou z filmu Slavnosti sněženek a výdejním skladem společnosti Ikea. “ ( text neexistujícího kurátora Arnošta Goldbergera)

Pavel Tichoň (narozen 1980 v Uherském Hradišti), absolvent pražské Akademie výtvarných umění v ateliéru intermediální školy Milana Knížáka ( 2000-2002) a nových médií Michaela Bielického (2005-2006), se po několika letech vrací na pražskou scénu svojí sólovou výstavou.
O jeho etablovanosti na umělecké scéně svědčí několik nominací na nejrůznější umělecké ceny. V roce 2009 byl finalistou Henkel Art Award, kam byl v témže roce nominován také Dominik Lang a Ondřej Maleček, již dříve byl také finalistou NG 333 a Essel award. Krom řady soukromých sbírek je zastoupen také ve sbírce Národní galerie a sbírce Galerie Klenová. Na Pragovce má ateliér od roku 2010.

“Tichoňova nová výstava ve vysočanské Pragovce navazuje na autorovu dosavadní tvorbu a je s trochou nadsázky retrospektivní. Na současné české výtvarné scéně je Pavel Tichoň nezaměnitelný svou razantní hravostí a ironičností proplouvající mezi všemi možnými médii. Jeho pohled na současnost a umělecké dílo se projevuje střízlivě skeptickým názorem s výrazným podtextem absurdity. Přináší otevřeně kritický pokus reevidovat textovou a vizuální formou svůj postoj k uměleckému provozu a umělecké strategii v současném umění. Autor tím předefinovává svůj expresivní vztah k umění i k obecnému, zažitému koloritu v současné společnosti.
Velká část výstavy je věnována méně známé malířské tvorbě autora, který sám sebe nazývá „nedělním malířem“. Tato práce je více impulsivní až expresivně staromilská, pohybující se v osobní rovině, bez nutnosti a nároků na sociální přesah. Autor pracuje v uzavřených obrazových cyklech př. (Polevy bláznívého cukráře, Schielení, Logoworld, apod.), které nejsou formálně totožné. Jakmile nějakou formu prozkoumá, nechává ji ladem a pouští se do bezhlavě do nové.“
( text neexistujícího kurátora Arnošta Goldbergera)