Výstava Pavel Příkaský: Sen Lykantropa

Do 27. 6. 2022 je v kulturním prostoru Holešovická šachta, Na Šachtě 3, Praha 7, vstup je z ulice Bubenská 14, přístupná zajímavá výstava Pavla Příkaského: Sen Lykantropa.

Průvodní text kurátora Jána Gajduška:

Tvorba Pavla Příkaského (*1985) prošla v několika posledních letech postupnou proměnou. Malíř, jehož tvorba vždy balancovala na hraně abstrakce a figurace se svými obrazy začal pracovat jako s otevřenými plochami, z nichž a do nichž vstupují výrazné prostorové prvky. Jeho díla tedy od určité chvíle překračují dvojdimenzionální hranici, stávají se reliéfem a v určitých částech až sochařsky tvárným objektem. Tuto proměnu iniciovala Pavlova spolupráce s konceptuální umělkyní a videoartistkou Miroslavou Večeřovou, se kterou tvoří od roku 2016 občasnou uměleckou dvojici. Ve spojení s jejími videoinstalacemi do sebe začaly malby Pavla Příkaského absorbovat některé z přístupů, které mu umožnily vystoupit z obrazu a přenést jeho obsah ven do prostoru. Lehká a vzdušná nástěnná malba, která protahuje určitý děj nebo prvek odehrávající se na plátně dál na okolní stěny se tak stala jednou z důležitých součástí jeho malířského projevu. Snaha odpoutat vnitřní děj z obrazu stojí také za využitím barevných třásní a výstupků z gelové hmoty. Třásně se na výstavách původně objevovaly okolo videí Miroslavy Večeřové a postupně se staly také důležitou součástí Pavlových obrazů. Dnes jsou z nich často husté barevné proudy či copy, které tryskají z pláten až na zem, kde vytváří složité změti linií a chuchvalců vláken. Jinde třásně zakrývají celou plochu díla a připomínají zvláštní oponu, za níž je možné nahlédnout. Barevné gelové shluky, které Pavel z pláten původně replikoval na okolní stěny se postupně staly body, z nichž vychází proudy třásní. Působí tak, že téměř tryskají do prostoru.
Přestože se tyto prvky prolínají s abstraktními i figurativními náměty, Příkaského obrazy primárně vychází z kresby založené na detailním zkoumání zoomorfních motivů. Zvířata se však vždy ztrácí v mlžném oparu, kde jsou zahalena jemným abstraktním závojem. Většinou je rozpoznáme až při bližším zkoumání a zdá se, jako by byla součástí nekonkrétního snu či vzpomínky, vytržena z nedořečeného příběhu, ve kterém se ztratí stejně rychle, jako se nám z mlhy vyjevila. Tato dvojznačnost je často umocněna tématem proměny člověka ve zvíře a naopak. Napůl pták a napůl dítě, napůl kamzík a napůl člověk či lidská ruka proměňující se v články nohou kraba vyjadřují pomalou a melancholickou metamorfózu, symbolické propojení s duší zvířete. Podobně jako se lykantropovo lidské tělo pomalu mění ve vlčí, se aktéři Příkaského obrazů zastavili někde uprostřed tohoto procesu a jako smíření diváci pozorují pomalou proměnu sebe sama. Postavy na obrazech jsou statické a klidně levitují v prostoru. Někomu mohou připomínat přeludy sklíčených hybridů či fantastů prožívajících tíseň z všudypřítomného antropocénního úpadku. Témata lidské proměny, smutku, křehkosti přírody i smrti propojená častými odstíny zelených, modrých a fialových odstínů tak společně tvoří odraz chladného a pečlivě budovaného světa. Ambivalence uměleckého, formálního i tematického přístupu, kdy díla stojí na pomezí abstrakce a figurace, nejsou ani sochou ani obrazem a jejich aktéři ani člověkem ani zvířetem, vytváří nejen velmi originální autorský přístup, ale je také odrazem našeho rozpolceného a nerozhodného světa.