Výstava Martiny Chmelové: Fotoobrazy

Už jen do 3. 9. 2021 bude v kavárně Dobrá trafika, Újezd 37, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Martiny Chmelové: Fotoobrazy aneb intimní autoportréty s příběhem.

Většina fotografií ze společenské části vernisáže: Ivan Poltavec / B- foto/, Jana Chmelová, Eva Vokatá a Petr Flíček.

(Úvodní řeč spisovatele Adama T. Blahosze na vernisáži 21. 5. 2019)

Když jsme se s Martinou vloni poznali – nepustila mě pár následujících měsíců ke slovu – chtěla být myslím vnímána jako silná žena. Tehdy opakovaně fotila sama sebe, denně si několikrát měnila profilovou fotografii na facebooku, až jsem to nevydržel a zablokoval ji… Šlo o nezamířený běh dopředu, dunivou energii dneška, obraznou, znovu a znovu přebíjející to, co se právě zrodilo, protože tomu nedala dost času. Byly to krásné fotky, ženské portréty i akty, byla na nich ale jen ona sama. Vedlo to v mých očích odnikud nikam.

Když mě požádala, zda bych jí neuvedl výstavu, čekal jsem podobné – ale opak byl pravdou. Fotoobrazy, které zde vidíte, mají jinou energii, patří do jiné životní myšlenkové etapy. U jejich kolébky stojí opak rapu, techna, medikovaných davů a střihnutých drogových lajn, je tu art deco, belle epoque a posléze vintage, sprint nikam nahradila kontemplace a ztišení.

Myslím, že ornament, tvořící nenásilnou součást těchto fotoobrazů, je – neuvědomělou a možná instinktivní – vzpourou proti dnešnímu excelem seřazenému světu, který svou svobodu a duhovost jen markýruje a kde je spočítáno a zkontrolováno už téměř vše, a kde je všechno a každý na prodej.

Ornament – de facto manifestace řádu – je věčný, byť v tisícileté historii lidstva proměňuje svou podobu:  v dobrém slova smyslu staré pocity z Martininých fotoobrazů jako by přinášely naději. V době všestranné digitální nápodoby nejde o kopie, každý vystavený kus je jedinečný originál, opracovaný fyzicky rukama. Osobně z těch děl cítím starou Prahu a její zákoutí, radu Vacátka a gaunery z galérky, nikoli z bavoráků. Život bez hesel, tvrdý, ale beze spěchu. Pak je tu samozřejmě to hlavní – fenomén ženství ve své síle i křehkosti. Jako by Martininy modelky v nezdravém cigaretovém kouři hledaly svou kotvu, jako by se návrat k vintage vysmíval módním jepičím receptům na ženský osud a štěstí.

Martina říká, že má ráda detaily, i v myšlení, že miluje stará místa a časem vycizelované myšlenky, ale myslím, že její štíří danosti mluví o něčem docela jiném – o neuchopitelných pocitech za rozumem a slovy. Není proto divu, že i Martininy modelky jsou opakovaně Štírky. Pocházejí z různých kultur a světů a Martina je fotí prakticky hned po seznámení v kavárně, kde občas vypomáhá. Ten tah na bránu v ní asi zbyl z bláznivě roztříštěné minulosti a dá se na něm stavět. Ještě nic nevzniklo bez soustředění a ztišení.

Já osobně se moc těším, až v sobě autorka najde odvahu a sílu věnovat se také druhé – mužské – polovině světa. Pak se bude moci roztěkaná existence dneška znovu spojit do celosti, kterou jsme bojovně a s povykem opustili.

Tyto pocity a úvahy ve mně vzbudily Martininy fotoobrazy, z nichž každý bych měl rád doma na zdi.

Přeji jim i Martině Chmelové šťastnou životní pouť a vám děkuji za pozornost.

Adam T. Blahosz

facebookové stránky autorky