Výstava Goya Fyziognomik

Do 14.1.2021 je v Institutu Cervantes, Na Rybníčku 6, Praha 2, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Goya Fyziognomik.

Výstava Goya fyziognomik hledá styčné body mezi výrazy nejvýznamnějších maleb lidské tváře charakteristické pro Goyovu tvorbu a slavnými fyziognomickými teoriemi malířovy doby. Tehdy znovu přicházely do módy teorie o podobnosti lidského a zvířecího výrazu tolik oblíbené v XVI. století, což podnítilo zájem o studium “zvířeckosti” lidské tváře a její mimiky.

Goya se snaží zachytit nejčistší podstatu emoce, proto je surovost zcela zásadním rysem jeho tváří. Prozíravost Goyova ducha dosahuje průzračnosti, již spatřujeme v propojení tří druhů fyziognomie: zvířecí, patologické a degradační. Myšlenka porovnat Goyovy ilustrace s dobovými fyziognomickými pojednáními se tedy jeví jako velmi obohacující.

 V době studií a působení aragonského malíře se díla o fyziognomii těšila neobyčejné oblibě u všech společenských vrstev. Tato pseudověda balancující na hraně důvěryhodnosti, jež se stala součástí lidové moudrosti, vnesla do umění estetické normy, které fungovaly jako nadčasová ikonografická pravidla platná v jakémkoli období výtvarného umění.

Kurátor: Juan Bordes

….

Francisco José de Goya y Lucientes (1746 – 1828),

malíř a grafik; mimořádný umělec v dějinách španělského i světového malířství, jehož mnohotvárná tvorba se klene nad obdobím pozdního baroka, klasicismu i romantismu, aby (ve svých pozdních a nejzávažnějších dílech) zároveň v mnohém předznamenávala moderní umění 20.věku. Začínal tvořit v rokokovém stylu své doby jako návrhář gobelínů pro královskou manufakturu v Madridu (od r.1774), kdy zpracovával různé žánrové výjevy ze života španělského lidu (Slunečník; 1777; Slepý kytarista; 1778; Pradleny; 1780; Museo del Prado, Madrid). Díky doporučení významných osob, které portrétoval, se později stal malířem královského dvora (1786) a nakonec i komorním malířem (1789) krále Karla IV., což mu zajišťovalo bezstarostný život úspěšného mistra líbivých žánrů a vynikajících portrétů španělské aristokracie.

Závažný zvrat v Goyově tvorbě nastal až ve spojitosti s těžkým záchvatem mrtvice (1792), která následně způsobila jeho úplnou hluchotu. Ta, ač na jedné straně vedla  umělce k pocitu osamění, částečné společenské izolaci a radikální přestavbě životních hodnot i životního stylu, na druhé straně podnítila jeho nové tvůrčí možnosti spočívající v hlubším zkoumání skutečného (především morálního) stavu okolního světa a v nekompromisním odhalování reality prostřednictvím emotivních a výrazově silných obrazů. Tehdy se mocným výrazovým prostředkem v jeho tvorbě stala fantazie, kterou podněcovaly dobové události, sny či mysticky prožívané vize. Právě dramatické události doby, k jakým patřila Napoleonova okupace Španělska, zvraty ve vládě monarchie nebo inkviziční procesy, představovaly zásadní impulzy těch Goyových děl, kterými v podobě grafických cyklů (Caprichos, Desastres de la Guerra, Tauromachia, Disparates aj.) nebo tzv. „černých maleb“ nejvíce zapůsobil na své následovníky, např. Eugèna Delacroixe v období romantismu, Honoré Daumiera v období realismu či německé expresionisty na počátku 20. století.

Zdroj CV: rvp.wiki.cz