Výstava Dragoljub Raša Todosijević: Was ist Kunst?

Do 17. 9. 2023 je v Domě U Kamenného zvonu GHMP, Staroměstské nám. 13, Praha 1, přístupná rozsáhlá a velmi zajímavá výstava Dragoljub Raša Todosijević: Was ist Kunst?

Dragoljub Raša Todosijević patří k první generaci jugoslávských konceptuálních umělců,
kteří se obrátili proti státní – dominantně malířské – doktríně umělecké produkce, rozvíjené
na tamějších akademiích od počátku šedesátých let. Je jednou ze zakladatelských
osobností jugoslávské a srbské neo-avantgardy, která se v počátcích soustředila na kritiku
modernistického uměleckého díla a uměleckého provozu. Todosijević se později obrací ke
kritickému reinterpretování kontroverzních symbolů, jako je například svastika.
Výstava je členěna do oddílů, v nichž jednotlivá umělecká díla postupně vyprávějí příběh
umění a tvorby jako takové. Zabývají se globálními podmínkami produkce a distribuce
umění a v jisté míře předznamenávají obrat směrem k postmodernismu.
„Todosijevićova umělecká praxe je výzvou k zamyšlení nad tím, za jakých
podmínek existuje umělecké dílo a umění vůbec. K tomu směřuje i otázka ‚Was ist
Kunst?‘, odkazující na jeho ikonické dílo z roku 1978, která zároveň slouží jako název
výstavy,“ říká kurátor výstavy Jakub Král.

Způsob, jakým je tato otázka zodpovězena, odráží nejen změnu uvnitř světa umění, ale
také celosvětovou proměnu v oblasti šíření informací, výrazný odklon od klasických
lineárních dějin vnímaných jako postupné překonávání předcházejících epoch a přesun
těžiště zájmu směrem k dosud nedefinované, a proto obtížně uchopitelné současnosti.
Začátek výstavy ve druhém patře rámuje Todosijevićovo osobní nastavení kritérií toho,
co bude napříště možné považovat za umělecké dílo. Když ve své performanci s názvem
Odluka kao umetnost (Rozhodnutí jako umění) říká, že umění je otázkou rozhodnutí a
tvůrčím impulsem se může stát jakákoli pohnutka umělecké dílo vytvořit, stává se
relativistou a nomádem. V jedné z pozdějších performancí s názvem Umetnost i istorija
(Umění a dějiny) několik hodin vyjmenovával zpaměti jména všech umělců, na které si
dokázal vzpomenout, a demonstrativně k nim připojil i své jméno, aby celý tento rodokmen
ve svůj prospěch demokratizoval. Předělem ve vyprávění příběhu Todosijevićova díla je
monumentální textová instalace Edinburského manifestu – manifestace rozloučení
s tradičním hodnotovým systémem světa umění. Nadále se pak Todosijević věnuje už pouze tvorbě jako umělecké produkci (například Linií) či produkci kritických idejí, které
odkrývají ideologické základy uvnitř modernistického uměleckého díla. Zabývá se
problémy, jako jsou tržní komodifikace či fyzická sakralizace uměleckého díla.
Todosijević se explicitně obrací k velkým postavám moderního umění, ale nevrací se, jak
bychom mohli očekávat, k postavě Marcela Duchampa coby zakladatele konceptuální
větve umění dvacátého století, ale naopak k Pablu Picassovi jako ke ztělesnění života a
díla geniálního Umělce. V sérii Zovem se Pablo Pikaso (Jmenuji se Pablo Picasso)
Todosijević v zásadě přemaloval cyklus Picassových ženských portrétů. Tímto gestem
totálního přivlastnění Picassovy apartní portrétní malby se kriticky obrací k počátku kultu
velkého geniálního umělce, který se stává celosvětově ctěnou osobností, za niž se takto
Todosijević sám podvratně prohlašuje. V další sérii s názvem Depresivna apstrakcija
(Depresivní abstrakce) konfrontuje umění klasického evropského modernismu s „vývojově
nižší“ formou abstraktního umění, kterou sám stvořil a kterou prohlašuje za svým
způsobem orientální. Závěr vyprávění o Todosijevićově praxi tvoří monumentální instalace
s názvem Gott liebt die Serben (Bůh miluje Srby), jež ilustruje další stěžejní téma výstavy,
kterým jsou možnosti čtení symbolů. Jejich významy se v naší minulosti ustálily, ale
v současnosti se rozpíjejí, a tím nabízejí radikální aktualizaci tváří v tvář hluboké proměně
světa.

Zkušenost naprosté tekutosti, s níž se svět vyvíjí, v umělecké praxi Raši Todosijeviće
rozostřila hranici mezi čtením symbolu v jeho díle, a to na specifickém příkladu svastiky,
která symbolizuje totalitní politické myšlení první poloviny dvacátého století. Ať tak či onak,
Todosijević nás, podobně jako jiná umělecká uskupení pocházející z regionu bývalé
Jugoslávie, ponechává opuštěné s našimi pochybami, co vlastně takový symbol vytržený
mimo kontext může znamenat. Může se tak dost dobře stát, že tento symbol bude,
pokaždé zcela jinak, odpovídat na otázky, které budeme vůči umění a našemu světu a
současnosti vznášet.

„Výstava tak z principu není klasickou retrospektivou, i když zásadní momenty a
strategie Todosijevićova díla v úplnosti prezentuje. A stejně jako autor sám
přistupuje k vyprávění obecných dějin i dějin umění specifickým způsobem, tak i my
jsme si dovolili zacházet s jeho dílem interpretačně a pokusili se
aktualizovat některé symboly, taktiky a koncepce, které v něm jsou stále živé a
naléhavé právě pro dnešní svět,“ uzavírá Jakub Král.