Výstava Anna Hulačová, Petra Janda: Feeding the Soil

Ve spojení se zemí a vlhkou tmou se stáváme součástí cyklů plodnosti a tlení.Rostlinný reliéf Eva Petry Jandy (2020) v podobě prsu nabízí ve zjevném odkazu k první ženě řadu symbolických konotací. Výtvarná redukce na kruhový štít či terč dává ženství a mateřství exkluzivní suverenitu. Inspirací pro vznik Evy byl podle autorky rulík zlomocný coby posvátná, ale současně obávaná rostlina. Podobně jako další jedovaté, žahavé či ostnaté léčivky byla ze strachu hubena. Metaforické propojení životadárnosti přírody a plodné moci žen má své historické předobrazy a připomíná i někdejší pověry stavící léčitelskou schopnost žen do marginalizované pozice. Textura organické buničiny, z níž je Eva vytvořena, je díky neporušeným buňkám celulózy porézní a vzdušná. Podobný princip, naznačující hluboké vztahy plodnosti a vnějšího světa, má i autorčin objekt Safe Space (2022). Luční, permakulturní seno na drátěné konstrukci zřetelně odkazuje k děloze s pupečníky. Janda propojuje nebe a Zemi, všední a posvátné, pudové a vegetativní.

Spojení lidské postavy s užitkovými rostlinami a s půdou mívá u Anny Hulačové vždy specifický kontext: ohlížela se na historii a současný vývoj zemědělství. V posledních dvou letech vzniká rozsáhlý celek soch a reliéfů s bohatou rolnickou symbolikou. Fascinace rostlinným světem dává vzniknout mutujícím postavám hybridů a androidů naznačujících konfliktní, ale nutný vztah mezi civilizovaným a divokým. Hulačová se v poslední době inspiruje také morfologií hmyzu a jindy bere v potaz určité tkáňové, buněčné a orgánové struktury. Její Vzývači (2022) jako by přibližovali okultní krutost středověku; možná jsou v současnosti jakousi připomínkou temna, bezčasí jako kontinua, které se čas od času zhmotní do čehosi, co teprve musíme rozklíčovat. Místo smyslových čidel v tváři vidíme nahé útroby, dutiny, vnitřnosti. Hybridi prorůstají rostlinným a expandují z lidského těla; jindy technicistní formy v úzkém spojení s lidským tělem mutují v kyborgy, jejichž vtělení je odrazem opomenutých zákoutí naší psýché.

Materiální a metafyzické propojení nebe, podsvětí a Země je předmětem dlouhodobé práce Dariny Alster. Související témata sexuality, genderu, náboženství a posvátna se v její tvorbě stále častěji dostávají do kolektivní perspektivy humanity a přírody, reagují na ekologickou situaci a vnímají stále intenzivněji tradiční propojení mateřství, léčení a živení skrze ženskou sexualitu v kontextu přírody a jejích cyklů. Některé její předchozí projekty přímo souvisely s archetypy matky a s těhotenstvím. V performanci Boundaries reaguje na nově vzniklé dílo Petry Jandy Safe Space. Chápe je jako obraz osobních hranic, u kterého ale nezažívá omezení. Není bariérou ‒ je šlahounem, který ji vede, je taktilní, ale zároveň křehký: „Kdyby se Vlákno přerušilo, bylo by po všem. Cítím touhu i potřebu to Vlákno chránit. Nedokážu na ně myslet jinak než tělesně. Jeho existence mi poskytuje útočiště. Shelter. Safe space, bezpečný prostor, je tu díky dobrým osobním hranicím. Prostor pro hru, vášeň i možnost interpretace…“

Věřilo se, že ráj je jakási chráněná rezervace oddělená od ostatního světa pramenem vody ‒ světa, kde panují hojnost, harmonie a symbióza rostlin a zvířat. Je také místem, kde si člověk uvědomil své fyzické potřeby a plodnost. Byl snad proto vykázán na pole, aby obdělával půdu? Nejde jen o mýtus s etickými implikacemi, ale také o připomínku odpovědnosti člověka vůči životu v širším slova smyslu. Je evolučním příběhem nástupu neolitu, kdy se člověk obrátil k zemědělství. Je jedním z klíčových matrixů současného antropocénového diskurzu, je tezí, že počátek éry člověka otevírá zemědělská revoluce. A současně, ve zkratce, je docela aktuální metaforou přežití člověka jako druhu na Zemi.