Dílo Zorky Ságlové se vyznačuje neobyčejnou rozmanitostí na jedné straně a mimořádnou kontinuitou a vnitřní provázaností na straně druhé. Škála jejího formálního projevu se pohybovala od klasické malby a kresby přes prostorové objekty, asambláže, razítkové či takzvané akční kresby a stále ještě poněkud opomíjené fotografické dílo až po rozměrné autorské tapiserie a práce v krajině, které se pohybují někde na pomezí akčního umění a land artu.
Pro Zorku Ságlovou je typické opětovné zpracovávání a aktualizování jednou nalezeného motivu tak, že k němu přidává nové (mnohdy nečekané) vrstvy nebo jej uvádí v nových souvislostech. Tento přístup činí z její tvorby fascinující cestu labyrintem lidské kulturní historie i autorčiných vlastních životních zkušeností. Tato věrnost, kterou autorka zachovává výchozím principům své tvorby, z ní činí navýsost konceptuální umělkyni.
Přáním autorky bylo po dlouhá léta připravit výstavu, jejímž hlavním tématem by byla bílá barva. Bílá plocha, čistá a oproštěná od všeho narativního a neschopná vyjádření iluzivního prostoru, se tak stala společným jmenovatelem výběru děl, který je vlastně průřezem její tvorbou od monochromních struktur ze šedesátých let až po Rodinný portrét z konce devadesátých let či asambláže z bretaňského pobřeží vzniklé na počátku nového tisíciletí. Mnohonásobně se opakující bílou plochu ve volné krajině zachycuje záznam akce z roku 1970 Kladení plín u Sudoměře, zatímco zmnožená figura králíka odlitá do velikonoční formy odkazuje k autorčinu emblematickému tématu. Kolekci bílých pláten pak završuje několik ukázek práce s obrazovými citacemi převzatými často z archeologických publikací, kterými se Zorka Ságlová zabývala v devadesátých letech.
Zorka Ságlová (1942–2003) studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v textilním ateliéru u profesora Antonína Kybala. V šedesátých letech vystavovala na dnes již legendárních výstavách Konstruktivní tendence a Nová citlivost. Značnou pozornost vzbudila její práce Seno – sláma v rámci výstavy Někde něco ve Špálově galerii (1969). V období normalizace nesměla vystavovat, přesto však byla ještě na počátku sedmdesátých let pozvána k účasti na výstavách v Paříži a ve Spojených státech. V mezinárodním kontextu se její díla opět objevují od konce devadesátých let na výstavách Out of Actions (1998, MOCA Los Angeles, MAK Vídeň, MAC Barcelona a Museum of Contemporary Art Tokio), Ends of the Earth (2012, Haus der Kunst Mnichov, MOCA Los Angeles) či Art in Europe 1945 – 1968 (2016, ZKM Karlsruhe). Z velkých výstav v České republice jmenujme alespoň rozsáhlou retrospektivu uspořádanou Národní galerií v roce 2006 či výstavy v Moravské galerii v Brně (2006), v Galerii Benedikta Rejta v Lounech (2007) a nejnověji také v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2017).
Lenka Bučilová, 2018
Creative Commons Attribution