Vernisáž Yukako Manabe

Do 31. 1. 2025 najdete v Hidden gallery, Bořivojova 106, Praha 3, zajímavou výstavu japonské umělkyně Yukako Manabe.

Průvodní text Kamila Prince k výstavě:

Již třetí expozice současného japonského umění ve výstavní sérii „HIDDEN Bořivojova“ tentokráte prezentuje tokijskou umělkyni, Yukako Manabe. Její díla syntetizují „coiunctio oppositorum“ všednosti a imaginace, kdy sen prostupuje realitou jako lunární paprsek půlnoční krajinou, která se nám pak jeví úplně jinak než za dne. Stejně tak tato umělkyně odívá skutečnost do nového hávu, jímž je snivá obrazotvornost a zádumčivá vize. Do svých obrazů projektuje neurčité pocity a efemerní dojmy, jež nelze jednoduše vyjádřit slovy, díky čemuž si zformovala svůj vlastní vizuální „jazyk“, kde se významy neskládají do vět z jednotlivých slov, nýbrž do kompozice obrazu z jednotlivých výtvarných výjevů vyprávějících příběh.

Vnímání děl přechází z běžné interpretace až do hájemství hermeneutiky, kde co do významů nechává autorka diváka „in suspenso“, aby se smysl obrazů spontánně zformoval v jeho nitru sám – podobně, jako když se zformuje konkrétní obraz ve zdánlivě abstraktním stereogramu. Asketická minimalističnost vzdušných, graficky odlehčených kreseb stojí v protipólu hloubavé filozofičnosti momentu, kdy se tážeme nejen po smyslu díla, ale i po smyslu sama sebe. Výtvarně průzračné, leč obsahově mnohovrstevnaté kompozice syntetizují dialektiku všední reality (časté jsou motivy zvířat a lidských gest) se surreálními konstelacemi věcí a dějů (mořské panny, prsty navíc aj.), jež asynchronizují logiku. Musíme se tázat, co je skutečnost a co je sen, jako bychom byli protagonisté mysteriózního filmu “Počátek”.

V dílech se zrcadlí disjunkce dvou tich – ticha konejšivého letargického klidu, ale i ticha melancholického stesku, jejž cítíme při pohledu na padající sněhovou vločku, v níž se snoubí poetická krása s nevyhnutelností jejího brzkého zániku… Tato „dvojkolejnost“ plná obsahových paralelismů, kdy netušíme, zda labuť sladce spí, nebo pláče za ztraceným Lohengrinem, je pro autorku příznačná. Je člověk v tlamě medvěda pohádkovou vizí, nebo jsme svědky toho, kterak medvědovitá šelma požírá muže jako bůh Kronos svoje dítě? Žádná odpověď není správná, a zároveň jsou správné obě – máme co dočinění se Schrödingerovou kočkou zakomponovanou do obrazu. Když zklidníme svou mysl, možná ji uslyšíme tiše příst.

V kompozicích Yukako vládne bezčasí srovnatelné s okamžikem mezi dvěma údery srdce či nekonečně dlouhou vteřinou „malé smrti“ ve fyzickém milostném opojení na hranici zlomu mezi radostí a smutkem. Subtilnost a distingovanost jednotlivých kresebných tahů evokuje mollové nálady Chopinových prstokladů na černobílých klapkách klavíru, korespondujíc s převládající monochromatičností vystavených děl. Hranice mezi objektem a subjektem je v obrazech Yukako rozostřena, jako když se díváme do párou oroseného zrcadla po horké koupeli. Avšak despecifikovaná významová kontura nabývá ztrátou své jednoznačnosti novou intelektuální šíři a estetický půvab.

Umělkyně ve svých procítěných obrazech zdůrazňuje roli smyslové zkušenosti při utváření poznání o tomto našem světě. Tedy že život nestačí jen pozorovat, ale je nutno jej vědomě prožívat, abychom mu hlouběji porozuměli. Naše myšlenky mohou pojmout realitu pouze tehdy, pokud i my si uvědomíme, že jsme nedílnou součástí přítomného okamžiku. Jak napsal francouzský myslitel Louis Althusser: „Za předpokladu, že myšlení má přímou spojitost s realitou, nebo neovlivněným nazíráním na ‚skutečný‘ předmět, empirista věří, že pravdivé poznání spočívá v zaměření myšlení subjektu na objekt, který je aktu myšlení externí.“ Ono „pravé poznání“ tudíž nabydeme jen v případě, kdy naše myšlenky přesně odrážejí povahu vnějších věcí bez ovlivnění jinými rušivými faktory. Tím, že nám malířka různými léčkami realitu destruuje a podrývá, tak nás k ní vlastně přibližuje, neboť nás činí ostražitými. Jak důmyslný paradox!

Autorka vyjímá osoby a předměty z kontextu všedního dne a ukazuje nám je jako „samodané“ fenomény přirozeného světa (Lebenswelt), invertujíc husserlovský moment „neoze“ zpět k „noemě“. Tím, že nám věci ukazuje z nových úhlů pohledu, učí nás odkládat úsudek o věcech v souladu se starořeckým principem „epoché“. Umělecké ztvárnění lidské zkušenosti se světem spolu s dynamickou vizuální kompozici s netradiční perspektivou a excelentní pozorovací schopností a bychom sice nalezli už v tradiční japonské formě „Ukijo-e“ (např. u slovutného Hokusaje), avšak Yukako dokáže do svých obrazů zakomponovat navíc i jakousi něžnou tesknost a nostalgickou touhu po něčem, co již skončilo, či ještě nezačalo. Obrazy jako by se nás dotýkaly na duši jemnými prsty, a máme dokonce pocit, že neslyšně dýchají. Nálada děl je podobná senzitivním fotografiím Hirošiho Sugimota s minimem barev a maximem emocí, a to zejména v jeho snímcích mořských horizontů. I naše umělkyně dokáže v jedné linii propojit nebe se zemí a skutečnost s nekonečnem…

Ponořme se do rozjímání nad lyričností jednotlivých děl a nechme v sobě rezonoval myšlenku současného českého filozofa, Luboše Y. Koláčka: „V mystice, jež předpokládá, že lidské nitro je zrcadlem božského, se kontemplace stává hlavní metodou poznání. Zde pak zacílením na vlastní nitro, na vnitřní prožitky, dochází k odhalení a postižení božského a nadsmyslného.”

Text: Kamil Princ