Vernisáž XXVIII. Domácí úkol – Inspirováno filmem

Do 30. 4. 2022 bude v Galerii La Femme, Bílkova 2, Praha 1, přístupná skupinová výstava XXVIII. Domácího úkolu – Inspirováno filmem.

Vyrobeno: 2022

….

Domácí úkoly
Od samého počátku se jich pokaždé účastní kolem šedesáti českých výtvarníků, jak renomovaných (Jiří Anderle, Jaroslav Šerých, Alois Mikulka, Josef Mžyk, Boris Jirků, Michael Rittstein, Antonín Sládek, Milan Chabera, Ladislav Klusáček, Roman Brichcín, Richard Kočí, Pedja Djakovič, Jan Souček, Tomáš Hřivnáč a mnoho dalších), tak slibných talentů mladé generace (Zdeněk Daněk, Karel Pobříslo, Richard Augustin, Daniel Krejbich aj). Od roku 2003, kdy galerista zadal první téma – Pocta jedné fotografii a výtvarníci vzdali hold fotografii ženy dívající se z okna z roku 1977 s příznačným názvem Pohled na západ, proběhlo již třináct domácích úkolů. Když si svět připomínal 40 let od úmrtí Edith Piaf, výtvarníci reagovali domácím úkolem Malá pocta velké Edith. Veřejnost také mohla shlédnout na padesát různých ztvárnění Snídaně v trávě, Venuší, úsměvy Mony Lisy v padesáti různých provedeních, stejně jako mnoho různých pohledů na Vyhnání z ráje. Ženu vypodobněnou s různými atributy pak mohli spatřit při výstavách Žena a automobil, Žena,víno,zpěv či S vodou mě baví svět. Umělci měli za úkol ztvárnit sami sebe (Autoportrét) a posléze odhalit své nitro při úkolu Moje srdeční záležitost. Za zmínku stojí také úkol, kterým jsme si připomněli vznik jednoho z nejslavnějších obrazů, Picassovy Avignonské slečny.

Památka na ak.mal. Antonína Sládka – co napsal do katalogu o domácích úkolech v roce 2006, tři roky před jeho odchodem:

Domácí úkoly
Říká se:“Člověk roste úkoly“ a dozajista na tom něco pravdy bude. Ale na druhé straně je otravné dostávat celý život úkoly. Jako by nestačilo, že člověk si je dává sám sobě, ještě je zaúkolováván jinými.
Mirek Lipina mi budiž svědkem, že kdykoliv přede mnou řekne „Domácí úkoly“, tak reptám.
Je to asi tím, že se mi ten termín nezdá přesný. My malíři si svoje úkoly odpracováváme v ateliéru a domů si je zásadně nenosíme, leda tak v hlavě. Co by řekly například ženy mých přátel herců Nárožného a Pavlaty, kdyby se jim pánové producírovali v kuchyni a přehrávali jim své role z Činoherního klubu? Vždyť je to nesmysl!
Navíc pokud člověk Lipinu trochu víc zná, musí se mít na pozoru. S obavou vždycky očekávám, jaké téma mu za bezesných nocí přišlo zase na mysl. Jsem ve střehu a vím, že když s úsměvem vyhlásí úkol „Julia Roberts se setkala s aligátorem“, suše polknu a začnu v Brehmovi hledat to zvíře…
Je to zkrátka začarovaný kruh. Reptám a nakonec se stejně účastním. Záhadou pro mě je, že to jaksi funguje. Reptat budu, reptat musím. Dokonce si myslím, že Mirek to ode mě očekává a vlastně bych ho zklamal, kdybych jeho návrh přešel mlčky.
Ani nevím, kolika Domácích úkolů jsem se účastnil, každopádně několik obrazů jsem s čistým svědomím podepsal.
Rezignovaně se utěšuji, že Mirek své aktivity nerozšíří. Jeho totiž může klidně napadnout, že by nebylo od věci, kdybychom se každý naučili hrát na hudební nástroj a koncertovali na vernisážích. Což o to, na cimbál bych rád uměl hrát, ale jak říkáme na Moravě: „Už su starý.“ Chválabohu! 11. 08. 2006 Antonín Sládek