Vernisáž XXIX. Domácí úkol – Zátiší

Do 15. 1. 2023 bude v Galerii La Femme, Bílkova 2, Praha 1, přístupná krásná skupinová výstava Domácích úkolů – Zátiší.

Domácí úkoly jsou zpět! Dříve, než s našimi umělci oslavíme jubilejní 30. výstavu DÚ, připravili jsme si pro ně v(d)ěčné, za to velmi kreativní téma. Přijďte se přesvědčit, že se ve světě Zátiší originalitě meze nekladou.

Na výstavě uvidíte Zátiší od umělců jako jsou např. : Zdeněk Janda, Boris Jirků, Milan Chabera, Bohumil Eliáš ml. Radovan Pauch, Tyleček, Ladislav Vlna, Jiří Samek, Mirka Mádrová či František Hodonský a mnoho dalších.

Monika Lipinová, ze zahájení výstavy Zátiší dne 14.11.2022 v Galerii La Femme:

Někdo si myslí, že zátiší je nuda, že se tam nic neděje. Já si to nemyslím.
Slovo zátiší sice signalizuje, že půjde o žánr, který má zklidňovat, navozovat pocit pohody a harmonie, zútulňovat náš domov. Mít doma alespoň jedno zátiší je fajn, zvlášť, když přijdete po náročném dni domů, chcete se trochu uklidnit, nadechnout, odpočinout si.
Ovšem, má-li zátiší tu správnou kompozici, a když stíny a barvy rozehrají svůj koncert, zjistíte, že v tom zdánlivém tichu si spolu jednotlivé předměty začínají povídat. Před námi se odehrávají vztahy a příběhy. Záleží už jen na naší fantazii.
I pro umělce se otevírá obrovská škála kreativity, tisíce způsobů, jak si zátiší poskládat, tisíce možností, jak příběhy poskládat.
Zátiší vlastně žije. Možná odsud se v anglosaských jazycích říká zátiší still life, still leben … , tedy stálý život. Naproti tomu v románských jazycích nature morte, natura morta, naturaleza muerta, tedy mrtvá krajina. Rozhodně preferuji ten optimističtější výraz.
Každopádně, zátiší je žánr, který rozhodně není mrtvý, ale je still live.

Domácí úkoly
Od samého počátku se jich pokaždé účastní kolem šedesáti českých výtvarníků, jak renomovaných (Jiří Anderle, Jaroslav Šerých, Alois Mikulka, Josef Mžyk, Boris Jirků, Michael Rittstein, Antonín Sládek, Milan Chabera, Ladislav Klusáček, Roman Brichcín, Richard Kočí, Pedja Djakovič, Jan Souček, Tomáš Hřivnáč a mnoho dalších), tak slibných talentů mladé generace (Zdeněk Daněk, Karel Pobříslo, Richard Augustin, Daniel Krejbich aj). Od roku 2003, kdy galerista zadal první téma – Pocta jedné fotografii a výtvarníci vzdali hold fotografii ženy dívající se z okna z roku 1977 s příznačným názvem Pohled na západ, proběhlo již dvacet devět domácích úkolů. Když si svět připomínal 40 let od úmrtí Edith Piaf, výtvarníci reagovali domácím úkolem Malá pocta velké Edith. Veřejnost také mohla shlédnout na padesát různých ztvárnění Snídaně v trávě, Venuší, úsměvy Mony Lisy v padesáti různých provedeních, stejně jako mnoho různých pohledů na Vyhnání z ráje. Ženu vypodobněnou s různými atributy pak mohli spatřit při výstavách Žena a automobil, Žena,víno,zpěv či S vodou mě baví svět. Umělci měli za úkol ztvárnit sami sebe (Autoportrét) a posléze odhalit své nitro při úkolu Moje srdeční záležitost. Za zmínku stojí také úkol, kterým jsme si připomněli vznik jednoho z nejslavnějších obrazů, Picassovy Avignonské slečny.

Památka na ak.mal. Antonína Sládka – co napsal do katalogu o domácích úkolech v roce 2006, tři roky před jeho odchodem:

Domácí úkoly
Říká se:“Člověk roste úkoly“ a dozajista na tom něco pravdy bude. Ale na druhé straně je otravné dostávat celý život úkoly. Jako by nestačilo, že člověk si je dává sám sobě, ještě je zaúkolováván jinými.
Mirek Lipina mi budiž svědkem, že kdykoliv přede mnou řekne „Domácí úkoly“, tak reptám.
Je to asi tím, že se mi ten termín nezdá přesný. My malíři si svoje úkoly odpracováváme v ateliéru a domů si je zásadně nenosíme, leda tak v hlavě. Co by řekly například ženy mých přátel herců Nárožného a Pavlaty, kdyby se jim pánové producírovali v kuchyni a přehrávali jim své role z Činoherního klubu? Vždyť je to nesmysl!
Navíc pokud člověk Lipinu trochu víc zná, musí se mít na pozoru. S obavou vždycky očekávám, jaké téma mu za bezesných nocí přišlo zase na mysl. Jsem ve střehu a vím, že když s úsměvem vyhlásí úkol „Julia Roberts se setkala s aligátorem“, suše polknu a začnu v Brehmovi hledat to zvíře…
Je to zkrátka začarovaný kruh. Reptám a nakonec se stejně účastním. Záhadou pro mě je, že to jaksi funguje. Reptat budu, reptat musím. Dokonce si myslím, že Mirek to ode mě očekává a vlastně bych ho zklamal, kdybych jeho návrh přešel mlčky.
Ani nevím, kolika Domácích úkolů jsem se účastnil, každopádně několik obrazů jsem s čistým svědomím podepsal.
Rezignovaně se utěšuji, že Mirek své aktivity nerozšíří. Jeho totiž může klidně napadnout, že by nebylo od věci, kdybychom se každý naučili hrát na hudební nástroj a koncertovali na vernisážích. Což o to, na cimbál bych rád uměl hrát, ale jak říkáme na Moravě: „Už su starý.“ Chválabohu! 11. 08. 2006 Antonín Sládek