Vernisáž XVII. Festivalu komorní grafiky

Do 23. 12. 2021 bude v Galerii Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a rozsáhlá výstava XVII. Festivalu komorní grafiky.

Vystavující autoři:

Mikoláš Axmann, Milan Bauer, Karel Beneš, Daniela Benešová, Libor Beránek, Tomáš Bím, Jana Budíková, Irena Bujárková, Robert Brun, Dušan Černý, Lenka Falušiová, Michala Gorbunovová, Petr Hampl, Barbora Heřmanová, František Hodonský, Xénia Hoffmeisterová, Pavel Hora, Helena Horálková, Zbyněk Hraba, Vojtěch Hrubant, Tomáš Hřivnáč, Said Ismail, Eva Jakubcová, Zbyněk Janáček, Jarmila Janůjová, Oldřich Jelen, Dušan Kállay, Robin Kaloč, Jan Kavan, Jan Kocman, Peter Kollár, Markéta Králová, Iva Krupicová, Alena Laufrová, Martin Manojlín, Vlasta Matoušová, Saki Matsumoto, Eduard Milka, Lubomír Netušil, Berenika Ovčáčková, Pavel Piekar, Martin Raudenský, Josef Saska, Jaroslava Severová, Marek Sibinský, Pavel Sivko, Miloš Sláma, Jiří Slíva, Hana Storchová, Vladimír Suchánek, Klára Stodolová, Jan Šafránek, Marie M. Šechtlová, Kamila Štanclová, Lenka Štěpaníková, Ester Tajrychová, Eva Vápenková, Lenka Vilhelmová, Eva Vlasáková.

Průvodní text Ondřeje Michálka, kurátora výstavy:

Komorní grafika je termín, který někdo může spojovat s přáním líbit se, s něčím, co chce být půvabné a co vzniklo zřejmě proto, aby co nejrychleji směřovalo – za rozumnou cenu – do příbytku nebo sbírek nového majitele. Jiná definice však vidí komorní grafiku jako projev autorovy odvahy vtěsnat celý ten náš velký a komplikovaný svět na malou plochu matrice a nabídnout divákovi pohled do obráceného konce dalekohledu, v němž se velké promění v malé, aniž však svou velikost ztratí.
Zatím co velký formát promítá na nás své impozantní dimenze tak, že naše vlastní rozměry se vzhledem k jeho velikosti zmenšují, malý formát se naopak dožaduje zvětšené plochy našeho vnímání. Řečeno současnou IT mluvou: lepší kvality našeho snímacího čipu. Malý formát vybízí k soustředěnému zkoumání a někde v pozadí nám jakoby mimochodem klade otázku, proč dnes oceňujeme především to, co je velké a co křičí, a čeho bychom si – dnes bohužel už dost nedoslýchaví – jinak nevšimli.
Komorní grafika k nám promlouvá šeptem. Jenže i jím může, kromě intimních témat, sdělit naléhavé zprávy nebo poodhalit skrytý smysl věcí. Poněkud přehnaně řečeno: malý formát by měl vůči tomu velkému pociťovat zvláštní druh hrdosti. Ne však tak jako David před poraženým Goliášem, protože pracovní náplní malého formátu není vítězit nad ničím. Jeho smyslem spíše je – kromě jiného – připomínat nám reálnou dimenzi naší existence.
Malou, chcete-li komorní grafiku bychom tedy měli mít rádi. Nejen proto, že nás nutí vyjádřit se úsporně, stručně a výstižně, ale i proto, že svůj zájem obrací také k recipientovi. On je ten, u něhož se cesta a smysl našeho snažení uzavírá, ale současně otevírá, obohacena o dialog s ním. Často slýcháme, že „není malých rolí“. Ve shodě s tímto sloganem věřím, že stejně tak není malých rolí pro malou grafiku.
(Ondřej Michálek, kurátor výstavy)