Příležitostné propojení jmenovaných autorů vyznělo natolik silně, že si vyžádalo další krok. Nabídla se idea společné výstavy, jejíž rámec tvoří sdílený autorský pocit a naladění reagující přímo či nepřímo na změnu atmosféry ve společnosti. Propojujícím prvkem je zneklidnění a iritace. Umělecká díla jako by na základě určité zvýšené citlivosti ohlašovala s předstihem to, co hrozí, že nastane jako realita v budoucnosti. Cosi nepříjemného se z minulosti vkrádá do konstituce současnosti. Něco, co ohlašuje budoucnost jako problematickou. Něco, co zatím nemá tvar, ale co si ho už hledá, podobně jako ve zlé pohádce bratří Grimmů. Vlastně tento pocit ani nelze ztotožnit s nějakou vyprofilovanou postavou s postižitelnými vlastnostmi. Spíše působí jako nákaza, jako virus, co není vidět, co pracuje neviditelně, pod povrchem věcí a projeví se až se zpožděním, kdy už je pozdě na prevenci, a kdy z přiznaného diagnostického stavu propuká všeobecný chaos a panika. Je to pocit obsažený v násilných deformacích Štechových figur, v podivně popisné naraci Miroslava Polácha (často se sociálními kontexty), v expresivních zkratkách Lubomíra Typlta, v odvrácených tvářích a nahých zádech fotografických modelů Ivana Pinkavy a konečně také v rekonstrukcích, dekonstrukcích a analogických situacích prosíťovaného světa v sochařském díle Krištofa Kintery.
V klipu Založíme vlastní stát, je nezapomenutelnou dominantou autentický totalitní pomník, kolem kterého skotačí anonymní lidská stafáž, aby mimo jiné upozornila na to, že se svět tehdy vymkl z lidského měřítka. Monumentální obludnost jako velký bratr kontroluje z výšky krajinu. Reprezentuje ideologii, která si chce přivlastnit právo na neporazitelnost a chce trvat navždy. Výstava v DSC nazvaná Slunce v úplňku, jako by nastolovala otázku: Toto byla minulost, ale jak je to vlastně dnes? Jak to bude zítra?
Petr Vaňous, historik umění a kurátor
Creative Commons Attribution