Vernisáž výstavy Ze života Karla Pecky

Do 15.8.2017 bude v DUP36, Národní 36 (vstup: Charvátova ul. č. 10 – na konci pasáže), Praha 1, přístupná zajímavá panelová výstava Ze života Karla Pecky.

Výstava i vernisáž jsou součástí projektu „Motáky Karlu Peckovi“, který je uskutečňován za finanční podpory Ministerstva kultury.

Karel Pecka (6. prosince 1928 Klížska Nemá u Komárna – 13. března 1997 Praha) byl český spisovatel, politický vězeň a disident.

Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek známým ap.; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů.

V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Ta strávil v několika pracovních táborech (doly v Kladně, uranové doly Jáchymov, nakonec mírnější Bytíz u Příbrami, kde napsal a s pomocí civilních zaměstnanců propašoval domů většinu povídek později vydaných v souboru Na co umírají muži).

V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. V květnu 1960 se oženil se svou přítelkyní z doby před zatčením, manželství však v roce 1963 skončilo rozvodem. Od ledna do června 1963 vykonal náhradní vojenskou službu u PTP.

Nejprve publikoval v několika časopisech (Host do domu, Literární noviny, Tvář) povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře.

Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí, s čímž začal jako jeden z prvních v době, kdy ještě nebylo jasné, nakolik to bude režim persekvovat; Štěpení byla první kniha ’68 Publishers od autora žijícího v ČSSR. Jeho vydání mu vyneslo obvinění z příživnictví; stíhání sice prokuratura zastavila s odůvodněním, že psal román, ale i pro docházející úspory začal v roce 1975 pracovat jako čerpač vody. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1981 získal invalidní důchod na fingovanou endogenní depresi, od roku 1988 byl ve starobním důchodu.

Roku 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.

CV: Wikipedia