Vernisáž výstavy Václav Zykmund: Fotografie, kresby, koláže

Do 7.11.2019 bude v galerii Artinbox, Perlová 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Václav Zykmund: Fotografie, kresby, koláže.

Kurátorky: Suzanne Pastor, Nadia Rovderová, výstavu uvedl: Jiří Machalický, poděkování: Alena Zykmundová.

Výstava je věnována 105. výročí narození fotografa, malíře, teoretika, výtvarného kritika a pedagoga, zakladatele legendární surrealistické Skupiny Ra.

Václav Zykmund (1914–1984) výtvarník, publicista, teoretik a učitel, přední člen Brněnské umělecké surrealistické skupiny Ra, je známý spíš v zahraničí, než v rodných Čechách. Na význam jeho tvorby reagují historici umění a kurátoři galerií a muzeí z celého světa. Jeho fotografie jsou nezbytným příspěvkem k historii české moderní fotografie, obzvláště v rámci kontextu surrealismu. Byl prvním, kdo použil fotografii k dokumentaci umění akce či „happeningu“, a to už
v letech 1944–45 spolu s členy skupiny Ra v Brně. K zhlédnutí budou fotografie z akcí skupiny Ra z let 1942 – 1944 (Výhružný kompas a Řádění) a dále téměř neznámé kresby, koláže, fumáže a objekty z let 70tých a 80tých minulého století, z posledního desetiletí autorova života. Malou ochutnávku připravované výstavy jste měli možnost vidět v malém sále galerie začátkem léta, byla otevřena v den nedožitých 105. narozenin autora.

Václav Zykmund: Koláže, kresby a fotografie / Jiří Machalický

Václav Zykmund jistě patří k nejvýraznějším osobnostem českého umění generace nastupující na počátku třicátých let minulého století. Jeho tvorba zasahuje do několika oblastí, zaujímá široké pole od vizuálního projevu přes beletrii až k psaní teoretických textů a pedagogické činnosti. Dosahuje vnitřní jednoty, i když se rozvíjí různými směry a vydává se značně spletitými cestami přes nejrůznější křižovatky. Je názorově značně složitá a vyrůstá z rozmanitých zdrojů. Jeho projev má vnitřní logiku a přitom po celý čas zůstával otevřený novým podnětům. V našem umění má stejně důležité místo jako tvorba dalších příslušníků silné generace, k níž se řadí členové Skupiny 42, skupiny Ra nebo Sedmi v říjnu.
Václav Zykmund navázal na první vlnu surrealismu, ale podobně jako Josef Istler nebo František Hudeček rozvinul její podněty značně osobitým a nezávislým způsobem. Vycházel ze své bohaté představivosti, ale měl zároveň vytříbený smysl pro řád. Pohyboval se tedy mezi těmito krajními polohami, které se navzájem ovlivňovaly a prostupovaly. Významný byl pro jeho tvorbu i značný intelektuální rozhled, neustálé přemýšlení nad vztahy mezi rozdílnými epochami nebo kulturami vznikajícími v různých zemích a vyrůstajícími z odlišného podhoubí a tradic.
Tato výstava se skládá ze dvou okruhů, které jsou časově vzdálené, ale přesto souvisejí smyslem pro experimentování, pro hledání nových cest, pro odkrývání souvislostí mezi různými časy. O fotografiích toho bylo už napsáno hodně, vyjadřovali se k nim přední teoretici a mezi nimi především Antonín Dufek. Na výstavě jsou fotografie z cyklů Řádění 1 a 2, znovu dokonale technicky reprodukované podle originálů uložených v Moravské galerii v Brně. Tyto Zykmundovy snímky, které zachycují akce o řadu let předcházející happeningy, jsou uznávané a obdivované po celém světě a patří k tomu nejlepšímu, co v české fotografii minulého století vzniklo.
Mnohem méně známé a přitom umělecky neméně hodnotné jsou však koláže a kresby ze závěrečného období umělcova života, tedy z druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Svědčí o tom, že jeho invence neztrácela ani tehdy na intenzitě. Dokázal po létech, kdy se věnoval hlavně teorii, navázat na dřívější období. Zároveň však citlivě vnímal současnou dobu, jejíž atmosféra se za desítky let výrazně změnila. Přestože nepřála svobodnému uměleckému projevu, tak tvorba Václava Zykmunda svobodná zůstávala. Bylo pro něj charakteristické, že si udržoval přehled o uměleckém vývoji nejen u nás, ale i v zahraničí.
Je to zřetelně vidět i na jeho svěžích kresbách a kolážích, v nichž se opět, jako i v dřívějších obdobích, doplňuje jasný řád s volným prolínáním postřehů, myšlenek a nápadů. V jeho práci se stále uplatňovala surrealistická schopnost spojit zdánlivě nespojitelné a naprosto svobodně rozvinout představivost.
Do zmíněných kreseb a koláží ze závěrečného životního období se promítá ovlivnění různými současnými proudy, jako byl minimalismus či konkretismus, ale Václava Zykmunda nelze jednoznačně přiřadit k žádnému z nich. Pokud byl některými ovlivněn, tak je přetavil do originální podoby, do níž se vtiskla celá jeho dosavadní zkušenost a také jeho teoretické vzdělání a pedagogická práce, při níž si musel přesně uvědomovat a také formulovat určité souvislosti. Také se do ní promítla i jeho nevšední schopnost objevovat a zkoušet nové postupy a výrazové možnosti. Velmi působivé jsou jeho experimenty s propalováním papíru či pálením systetických pásek, zanechávajících stopy ohně. Tím se vřadil mezi ostatní umělce, kteří zkoušeli různé materiály a technické postupy, vycházející z našeho prostředí. Dovedl se podobně jako Eduard Ovčáček, Ladislav Novák, Jozef Jankovič, Věra Janoušková a další vyrovnat se situací, v níž nebylo možné experimentální umění vystavovat, tedy přinejmenším v oficiálních institucích.
Obdivuhodné jsou jeho koláže a kresby z mačkaných jemných průsvitných papírů na mytí oken, jejichž „trhané“ tvary doplňoval těmi nejjemnějšími barevnými tóny. V některých kresbách využil dětské kresby své dcery Zuzanky, čímž dosáhl zvláštního půvabu a zároveň napětí. Jindy dokázal dát kresbám spojeným s koláží přesný rytmus, když využil volného řazení listů papíru. Někdy kombinoval kresbu pastelkami s koláží z průsvitného papíru a dosáhl tak nečekaných a zvláštních efektů. Uplatňoval svůj mimořádný cit pro vyváženou kompozici, v níž však nikdy nechyběla skrytá energie.
V dalších kolážích se zase vracel ke svým surrealistickým počátkům a dosahoval jemné a křehké hravosti a zároveň se přibližoval nové figuraci či pop artu, když citlivě reagoval na současný životní styl, který k nám ze svobodné západní společnosti přece jen, ovšem v trochu jiné podobě, pronikal. Některé z koláží kombinované s kresbou jsou zase tak jemné, že připomínají pozdní kresby a obrazy Josefa Šímy nebo křehké pastely Václava Boštíka. Velmi působivá je série kreseb – koláží s nitěmi tvořícími volné linie. Opět se tu prolíná řád s fantazií a s citlivým vymezením prostoru. V některých kolážích se prostupují různé časy – současnost s historií, podobně jako v rolážích či prolážích Jiřího Koláře.
Svou nejnovější tvorbou se vlastně spojil s umělci o generaci mladšími a přinášel do českého umění stále nové podněty. Bylo by třeba, aby tato důležitá a dosud opomíjená část jeho práce byla zhodnocena a aby se přirozeně vřadila do celkových souvislostí.