Vernisáž výstavy Tvůrčí skupiny Tolerance 14

Do 3.6.2021 bude ve Výstavní síni Antonína Navrátila, Nové sdružení, Husinecká 8, Praha 3, přístupná zajímavá skupinová výstava Tvůrčí skupiny Tolerance 14.

VÝTVARNÁ SKUPINA TOLERANCE 14
Skupina se utvořila jaksi samovolně kolem ak. mal. Vladimíra Fortina v roce 1993. Právě jeho tolerantní přístup k tvorbě ostatních výtvarníků dal vzniknout názvu tohoto uskupení. Jak tedy zpětně vyplývá ze samotného významu slova „tolerance“, jedná se o volné seskupení autorů tvořících na základě různých pohledů na svět, různých životních zkušeností, různých tvůrčích přístupů, i různé generační příslušnosti. Jednotícím prvkem v takovém kolektivu není tedy homogenní úsilí ve filozofickém přístupu k řešení společných, společenských či uměleckých problémů či koncepcí. Jedná se naopak o výrazné respektování individuality svých kolegů.
Každý z nich vychází z přesvědčení, že rozhodující pro vytvoření díla je hloubka uměleckého názoru, síla a opravdovost výtvarného přesvědčení. Nicméně přes tuto obecnou tolerantní koncepci dává skupina přednost směrům, které nejsou prvoplánově poplatné některým módním trendům, jež by chtěly diváka pouze šokovat a konsternovat.
Členové skupiny TOLERANCE 14 se nezříkají vjemové reality. Snaží se však tuto realitu ztvárnit neformálně, někteří ji zachycují expresivně, zjednodušeně, stylizovaně, s tendencí zvýraznit její charakteristické a rozhodující znaky, a přitom do ní promítnout své pojetí chápání umění. Jiní zase přistupují k realitě abstrahováním popisných prvků a dostávají se tak zcela logicky k abstraktnímu vyjádření svého tvůrčího myšlení. Široké výtvarné spektrum skupiny je v praxi doplněno o současné výtvarné techniky, jako např. o počítačovou grafiku.
Samozřejmostí ve skupině je úzká spolupráce na přípravách jednotlivých výstav, stejně jako zaujaté diskuse nad svými pracemi. Pro konfrontaci a osvěžení během profesní cesty se členové výtvarné skupiny TOLERANCE 14 nevyhýbají ani občasnému přizvání nějakého hosta ke společné výstavě. Takové setkání je vždy přínosné jak pro kmenové autory, tak pro hosta, a v neposlední řadě i pro návštěvníka výstavy. Jak se daří výtvarníkům skupiny TOLERANCE 14 realizovat různorodé koncepce chápání okolního života musí posoudit divák, který ve výtvarném díle hledá ztotožnění se svými hodnotami.
Výtvarná skupina TOLERANCE 14 vystavuje pravidelně jak v Praze, tak v různých galeriích měst a městeček České republiky.

LIBUŠE BARTÁKOVÁ
Libuše Bartáková prošla mnoha tvůrčími obdobími a vyzkoušela mnoho výtvarných technik. Věnuje se především malbě, a kromě toho se okrajově zabývá rovněž grafikou , fotografií a paličkovanou krajkou.

Na většině jejích současných obrazů nás na první pohled upoutá výrazný ústřední kompoziční prvek, a sice kruh. Kruh jako symbol něčeho nekončícího, něčeho dokonalého, něčeho, co navozuje pocit klidu a pohody. Tímto archetypem pronikají křehké kresebné linie jakoby záznamy pohybu siderického kyvadla, a sotva postřehnutelné oscilace, provázené jemnou barevnou harmonií. Tak jako v životě, kdy prožíváme čas od času určité výjimečné události, tak i zde zaznamenáváme v jinak poklidné dramaturgii výraznější barevné akordy, jdoucí až do fortissima vnímání, podepřené například rudou, černou a zlatou barvou.

Rovněž většinou přítomné světlo uvnitř kruhu či z kruhu vycházející by nemělo být spojováno se symbolistickými zobrazeními či vizemi smrti člověka, respektive s příběhy vyprávěnými lidmi, kteří prožili klinickou smrt. Naopak ono světlo je zde chápáno jako odraz naplněného, pozitivního, a radostného života.

VLADIMÍR FORTIN
Vladimír Fortin byl žákem profesorů Cyrila Boudy, Martina Salcmana a Karla Lidického. Tito význační umělci formovali Fortinovu osobnost při jeho studiích oboru kreslení a malby na Vysoké škole architektury a dále na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

V jeho tvůrčím rukopisu vidíme již na první pohled dvě základní polohy. Tou první je sebejisté zpracování plochy, tou druhou energický a velmi často maximálně expresivní tah či úder štětce, který dodá dílu pečeť jedinečnosti, neopakovatelnosti. Takřka neodmyslitelně k jeho obrazům patří také rozstříknutá barva, jako znak tvůrčího přetlaku či radosti z vlastního tvůrčího procesu. Co je velice příjemné v jeho práci je to, že po celou dobu své tvorby se dokázal navracet i k formám zobrazujícího umění, a v realitě kolem sebe neustále hledal novou a novou inspiraci. Celý život zůstal věrný úsporné malbě, bez zbytečných nánosů past. Neohromoval diváka ani velikostí formátu. To ale neznamenalo v žádném případě ustrnutí na pozicích již ověřeného. Naopak autor neustále křižoval cestami nového hledání.
Vzhledem k zvládnutému řemeslu podepřenému přípravnou fází četných skic, přímočaře postupoval ke konkrétnímu požadovanému výsledku. Jeho práce pak působí lehce, neunaveně, bez zjevných známek jakýchkoli korekcí, přemaleb či úporného zápolení.

STANISLAVA PODANÁ
Vystudovala Střední výtvarnou školu v Praze, obor propagace, pod vedením prof. Evy Fuskové.
Dále si rozšířila odborné vzdělání o studium počítačové grafiky pod vedením prof. Libuše Prudíkové na Výtvarné škole Václava Hollara, absolvovala kurzy figurálního kreslení na Akademii výtvarných umění v ateliéru ak. mal. Václava Turka. Navázala ještě soukromým studiem u ak. mal. Zdenky Landové, ak.soch. Plačka a ak.soch. Marie Adamcové. Prošla také Ateliérem ALF – školou nových technologií a grafické výuky.

V jejích pracích můžeme vystopovat příbuznost s hledáním rytmu Viléma Tefra, -i expresivní podání v některých ohledech připomínající práce v oblasti imaginativní exprese Vladimíra Fortina.
Autorka tvoří figurální i abstraktní obrazy. Své práce vytváří technikou oleje, akvarelu, pastelu nebo koláže. Významné místo v její poslední tvorbě zaujímá počítačová grafika.

VILÉM TEFR
Absolvoval Lidovou akademii umění v Praze , obor „Volná grafika“ u prof. L.J. Kašpara. Zpočátku se věnoval převážně grafice, od r. 1969 také malbě. Práce z let sedmdesátých představují volné stylizace přírodních prvků a dějů. Od počátku jsou středem jeho zájmu květiny, stromy a ptáci. V tomto období rovněž vznikají četné černobílé obrazy inspirované výzkumem základních polovodičových materiálů krystalického charakteru.

Během let nachází čím dál vřelejší vztah k hudbě, která se mu pak stává velice silným inspiračním zdrojem. Výchozím bodem těchto kompozic se staly prvky převzaté z hudebních záznamů. A tak se notová osnova nebo klaviatura stávají základem nových situací a dějů. Typická je pro autora výrazná pozitivní barevnost a důraz na kresbu, jejichž prostřednictvím hledá vnitřní řád uprostřed všeobecného okolního chaosu.

VLADIMÍR VŠETEČKA
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor „Scénická technika pro divadlo, film a televizi“. V té době byl žákem Quido Fojtíka, Vladimíra Fortina, Oldřicha Lajska a Antonína Čelechovského. Dále pokračoval ve studiích na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, obor „Scénické výtvarnictví“. Zde byl jeho výtvarný názor formován výbornými pedagogy, jako byl Oldřich Smutný, Ladislav Vychodil, Albert Pražák, Miroslav Melena, Michael Romberg či Miloš Ditrich. Tato studia ho připravila nejen na dráhu divadelního scénografa, ale poskytla mu potřebné základy pro vlastní volnou malířskou tvorbu.

Jeho hlavním inspiračním zdrojem je česká krajina. Z ní vybírá jednotlivé detaily, které dále zpracovává, a vytváří z nich nové mikrosvěty, které zrcadlí intimní autorovy pocity. Věnuje se rovněž tvorbě figurální a malbě zátiší.

V posledním desetiletí propadl kouzlu katastrálních map a leteckých snímků. To ho přivedlo k pokusu překonat nedůvěru ve smysluplnost výroby oleje ze zdevastované ornice, a podívat se na věc jen jako na příležitost pro barevné kompozice, vycházející z reálu mnohdy více než se na první pohled zdá. Zde prezentovaná série obrazů je tedy výňatkem z eposu o žluté barvě, respektive z cyklu s názvem “Řepka pro příští tisíciletí“. Zde zobrazené situace jsou ovlivněny obavou, v jakém stavu bude naše krajina třeba už za pár let.

JANA ZAJACOVÁ
Věnuje se především grafice, a sice linorytu. Její pozornosti neunikají všední situace, ani předměty naší každodenní potřeby. Z její tvorby cítíme životní moudro, jemnou ženskou ruku a cit, a hlavně hluboký vztah k přírodě. Pohrává si se světlem a stínem, vyhledává neotřelé barevné akordy. Pracuje ne často používaným způsobem, a sice tak zvaným tiskem z jedné desky. V praxi to znamená, že její vícebarevné tisky vznikají postupným odebíráním materiálu z původní tiskové plochy a následným otiskem v další barvě, čímž se ale stávají její finální díla technicky zcela neopakovatelná.