Vernisáž výstavy „Time Lapse“ – Lucie Svobodová a Mirek Zahálka

Do 1. 5. 2022 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava „Time Lapse“ – Lucie Svobodová a Mirek Zahálka.

Kurátorský text Mgr.Vlasty Čihákové Noshiro Ph.D.:

Tato výstava byla v důsledku covidových opatření posunuta dvakrát z termínu v loňském roce a tím naplnila i původní význam svého názvu – časová prodleva. Pojem se ovšem překládá také jako časoměr a označuje fotografickou techniku snímání sekvence snímků v nastavených intervalech pro zaznamenávání změn, jež probíhají pomalu v průběhu času. Naše doba je jakoby vymknutá z kloubů – plná nejistot a úzkostí. I pokrok se najednou zdá být falešnou ideou modernity – veškeré dění se zamyká do kruhu věčného návratu, události se v dlouhodobých časových intervalech opakují, není univerzálně platných hodnot. Dějinné hodnoty se vždy proměňovaly tak, jak se proměňoval člověk a jeho společnost. Proto se dnes umělci obracejí k archetypální podstatě našeho bytí a výstavu nazvali „Time Lapse“.

Akad. malířka Lucie Svobodová (nar. 1963 v Praze) je absolventkou pražské UMPRUM v oboru filmové a televizní grafiky. Zabývá se elektronickými médii, je zakládající členkou pražského Institutu intermédií. Experimentuje s prostorem, pohybem, zvukem, statickým obrazem, biofeedbackem, malbou i fotografií. Snaží se pomocí nových technologií objevit a vyjádřit mystickou tajemnost života. Pro její abstraktní obrazy je charakteristické spojení archetypálního tématu života na Zemi s moderní počítačovou technologií, nejnovější technologie jí umožňují výpočet zpětné vazby jakožto podkladu pro tvorbu obrazů. Filosof prof. Miroslav Petříček o tom napsal: „Program není štětec, ten však do jeho souhry musí jednou rovněž vstoupit. Program sám o sobě netvoří – vizualizuje. Plátno je virtuální pole a virtuální pole je plátno.“

Jednotícím prvkem vystavených digitálních grafik ze série „Haifa“ (2007) je experimentace se zpracováváním kreseb a maleb pomocí řady algoritmů. Malby geometrických nebo biomorfních tvarů a abstraktních forem se stávají základem pro tvůrčí postup, který přirozeně navazuje na klasickou manuální práci a posouvá ji do vyšší úrovně. Vrstvení struktur a tvarů vytváří hlubší prostorový dojem. Jednotlivé grafiky tvoří jediný mohutný celek, poskytující nám zážitek velkého živého organismu, zároveň však každý list je svébytným výstupem.

Mirek Zahálka (1973) je také absolventem pražské UMPRUM, obor intermediální a konceptuální tvorby, od r.2013 je i šéfem malírny Národního divadla v Praze. Podle charakteru jeho studia by se dalo soudit, že i on bude zaměřen v grafické tvorbě, za niž již získal ve světě ocenění, na soudobá elektronická média ve vizuální tvorbě, avšak přitahuje ho spíše klasický obraz s možností pojednávat materiální a duchovní jednotu těla. Jeho nástroji rovněž nejsou štětce a barvy, ale nové syntetické materiály, tekutý asfalt, akryl a perlitová hmota, s reliéfní modelací figury těla na plátně. Vystavuje sestavu pěti velkoformátových pláten ze série Defense a Autonomy (2020), kde do graficky přesně vymezeného prostoru umisťuje kresbu těla, jež nelítostně podrobuje hmotnému rozkladu a destrukci obrysového tvaru, ovšem za podmínek zrodu nového života.  Autor modeluje objem těla přímo na plátno, nikoliv cestou přenosu, všechny jeho obrazy jsou jakýmisi monumentálními, traumaticky působícími grafickými listy. Malířský a sochařský rukopis je vytvářen impulsivně v časově daném rozmezí, kde rychlost pohybu pozorovatelných změn závisí na volbě intervalů mezi jednotlivými záznamy obrazové kompozice. Výslednou obrazovou podobu již není možné korigovat, neboť nelze narušit bezprostřednost percepce novými zásahy a vstupy.

I z dřívějších velkoformátových obrazů autora je zřejmé, že zahrnují vliv barokního umění s jeho typickou tenzí hmoty a sugestivní schopností zobrazit tělo velkolepým gestem, plným pozemskosti i duchovnosti. Historik umění Vlastislav Tokoš přisuzuje toto ovlivnění vazbě autora na jeho rodiště, kde tradice a nádhera barokní architektury, jíž je broumovský výběžek nasycen, samozřejmě zapůsobila i na citlivost umělce. Věčný zápas tmy a světla, dynamika linií, proměnlivost a neopakovatelnost okamžiku jsou typickými rysy nerovného zápasu času s hmotou, jehož věčné drama postupně rozkrývá v obrazech i autor.

Cílem techniky Time Lapsu je vždy rozběhnout strukturální výraz poskládáním jednotlivých fází tématu tak, aby bylo pozorovatelné lidským okem. Jedná se o záznamy pořízené v dlouhých intervalech časové prodlevy, ovšem se zrychleným zobrazením sběrného tempa.

 Mgr.Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D., kurátorka projektu a Galerie kritiků