Vernisáž výstavy Ti Nejneseznamovatelnější – The Most Unintroducible

Do 8.9.2019 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava Ti Nejneseznamovatelnější – The Most Unintroducible.

Výstava 16 umělců z Oaklandu, Kalifornie: Jakub Kalousek, Angelique Jobelle, Yumeji Hara, Randy Carter, Scott MacLeod, Silke Schwingunszahl, Phoebe Gloeckner, Christopher Boysride, Elmira Klokazen, Poc Choc, Linda Osterhaut, Florian Shaw, Al Lure, Sém Zpracek, Eugene Ruceck, Swoozie Centering

Organizátor a kurátor výstavy: Jakub Kalousek

Skupinová výstava amerických umělců je prostřednictvím mediálně nápadité instalace koncipována jako přehodnocení stavu informatiky současné společnosti, nejen v USA, ale i obecně. Jejím organizátorem je Jakub Kalousek, který dnes žije a pracuje v Oaklandu u San Francisca. Básník Conrad Pellus v úvodu katalogu výstavy uvádí, že komunita přátel a umělců, nazvaná zde The Most Unintroducible, kombinuje na vysoké úrovni performanci a „estetickou ekologii“, za účelem re-vizualizace a přehodnocení různých informací. Od diváka nejsou požadovány žádné předchozí znalosti ke zvolenému tématu.

Ke komunitě obyvatel Oaklandu je třeba říci, že město je považováno za mekku umění amerického Západu, tak jako Brooklyn je považován za umělecké centrum východního pobřeží Ameriky. Město, založené v roce 1852 na pobřeží Sanfranciského zálivu s necelým půl milionem obyvatel je vybaveno mezinárodním letištěm a prochází jím důležitá železniční trať společnosti Amtrak. Zde žil spisovatel Jack London a také zde vznikla známá punkrocková kapela Green Day. Design a umění se tu spájejí a vytvářejí městu neopakovatelnou atmosféru. Na cestě z historického centra Downtownu do Jingletownu je umístěno více než 50 uměleckých galerií a najdeme je i uvnitř letiště. Nově jsou zřizovány i v městské čtvrti Uptownu. Celkově je město na 11. místě v zemi v počtu sídlících designérů a umělců. Hovoří se tu více než 100 jazyky, zaznívá tu francouzština, italština, portugalština, španělština, etiopština i asijské jazyky. Různá etnika jsou zastoupena různými institucemi, jejichž jediným úkolem je zvyšovat kulturní povědomí obyvatel. Odrážejí také kulinářské tradice rozmanité populace. Nadto je město historickým střediskem bluesových a jazzových scén, či domovem hudebníků blues, funku, punki, heavy metalu, rap rapu, hip hopu apod.

Organizátor výstavy Jakub Kalousek ji zahájí s hudebním doprovodem a performancí, nazvanou „Únik odrazu / Brushing off with reflection“, jež je založena na teorii Fredericy Ohle‘ Kauffman o „reflexi jako luxusu“. Podle ní se lidstvo odlišuje od ostatních tvorů sklonem k volnému přemýšlení o hodnotách a událostech, jež v žádném ohledu nesouvisí s pouhým přežíváním. Proto je tento sklon chápán jako „luxus“ a podle autora jako „tvůrčí zauzlení“, což znamená tendenci zabývat se přepychem jednorázových úniků od reality. Autor je ilustrátorem, spolupracujícím s literáty, často se uchyluje k černému humoru, je zvyklý zaměřovat se na absurditu a náhody v běhu každodenních událostí. Angelique Jobelle se narodila ve Švýcarsku, studovala v Anglii a nyní vyučuje a zabývá se performancemi, objekty a instalacemi, jež parodují masmédia v nadsázce jejich forem sdělování společnosti. Její práce tvoří klidné poetické scénky, s obavami z odcizení. Díla Yumeji Hary, narozené v Kanazawě v Japonsku, vyzařují chladný koncepční přístup, vybavený jakousi znepokojivou krásou. Atraktivnost vizuálních forem zde spolu se stručností výrazových gest poněkud znesnadňuje význam autorčina sdělení. Klade totiž důraz na disjunkci, jež generuje řadu ambivalentních významů. Randy Carter začal tvořit až ve svých 55 letech, záhy však zaujal prezentací drobných událostí, jakoby určených pro média. Jednoduchost a vnitřní dynamika jeho situačních kreseb se nám snaží připomenout to, co je v našem životě zásadní. Multimediální umělec Scott MacLeod zase ve své dlouholeté kariéře vyjadřuje bezpočet fatálních omylů, chyb a katastrof v lidském soužití. Jeho ignorování vlastních zájmů a důraz na veřejný zájem z něj učinily jednoho z nejvlivnějších umělců této generace.

I ostatní umělci se věnují nenásilnému aktivismu, jenž upozorňuje na společenské problémy, ale nesnaží se je nevhodně řešit. Silke Schwingunszahl, která v raném dětství se přistěhovala s rodiči z Německa, vytváří instalace site specific, v nichž pomocí osobitých ready-mades komentuje spotřebitelskou kulturu, vyznačující se posedlostí novinkami a povrchní zábavou. Phoebe Gloeckner zase vytváří dioramata digitálně upravovaných modelů, vyráběných ručně z plsti, jež slouží jako základ animace v její multimediální práci, např. pro sérii grafické novely Cuidad Juarez. V roce 2008 se jednalo o skutečný příběh rodiny mexických utečenců s dítětem, zabitým při přechodu na hranicích, za který autorka získala ocenění Guggenheimovy nadace. Christopher Boysride recykluje komerční obaly a maluje kombinovanou technikou přímo na recyklované obaly. Jeho obrazy vytvářejí ostrý kontrast mezi prodejní účinností masových produktů včetně obalů a autentickým obsahem uměleckého vyjádření. Elmira Klokazen vytváří vlastní digitální technologií, konkrétně pohybem elektronické tužky na dotykové obrazovce počítače výkresy, znázorňující její internetové zkušenosti. Kreslená čára odpovídá pohybům kurzoru na obrazovce při vyhledávání odkazů a namísto sledování obsahu předvádí pouze proces, jak se k nim dostat, v ortografických obrazech. Dále, Poc Choc narozený na Filipínách a ve svých osmi letech s příchodem do Kalifornie, činný svým uměleckým programem také v Japonsku, reflektuje své traumatické dětství v „interaktivních shromážděních“ soch, uváděných do pohybu a řízených areino deskou s magnety. Flinda Osterhaut v obrazových sériích, nazývaných Excesy/Přesahy zase vytváří multiply, vyjadřující opakovaně její sebereflexivní zkušenosti, u nichž se snaží dobrat jejich významové podstaty. Florian Shaw v instalacích s názvem „What did I saw in the box / Co jsem viděl v krabici“ vychází z fyzikálních vlastností prostředí a vytváří dialog mezi třemi osami estetického zážitku – divákem, tvarem a sémantikou díla.

Mluvčí skupiny Conrad Pellus zdůrazňuje, že koncepce umělců kladou důraz spíš na obranyschopnost umění, než na jeho útočnost. Al Lure vytváří pomocí videa choulostivé asambláže se socio-kritickým podtextem, zmírňuje však jejich obsah erotickým zabarvením, často interaktivního druhu. Obrazy Séma Zpraceka jsou zase mezním vyjádřením každodenních událostí a připojují osobitý komentář k některým podivným zvykům, jež lidé stavějí na odiv. Eugene Ruceck vytváří zvláštní interaktivní instalace v podobě výkresů pod vodou. Swoozie Centering (iniciátorem je Austin Young) se zabývá videem TBD – hudební video hrou s příběhem „nadcházejícího věku“ pro „ autorskou spolupráci každého, kdo přichází“. Hra zdůrazňuje procesualitu, náhodnost, interakci a spontánní tvořivost s aktivní účastí, pro dosažení nezapomenutelných zážitků.

Výstava jako celek nabízí hodně zajímavých zážitků a podnětů k přemýšlení. Zastupuje tvořivý postoj společenského aktivismu, který, aniž by se přímo dotýkal politiky či ekonomiky, alternuje vlastním způsobem v přístupu ke společenské angažovanosti. Je ideálním příkladem toho, jak tvůrčí osobnost umělce v určité názorové komunitě může být podnětná i bez nárokování kolektivní identity obvyklých inkriminačních hnutí.

Zapsala: Vlasta Čiháková Noshiro, Galerie kritiků