Vernisáž výstavy Tension of Opposites: Irma Briford, Anna Černická, Maria Koskivirta, Villads Rex

Do 10. 10. 2026 je v galerii GAMU, Malostranské náměstí 12, Praha 1 (vstup z průchodu), přístupná velmi zajímavá výstava Tension of Opposites.

Otevřeno Čt – So: 13.00 – 19.00

Finisáž: 9. 10. 2026, 18:00

Průvodní text Nikoly Brabcové k výstavě:

Díry a hory pokrývající krajinu antropocénu. Rozpadající se těla. Fragmentované obrazy. Proměnlivé materiály se ve výstavě Tensions of Opposites stávají stopami světa, v němž stabilita existuje pouze jako dočasný okamžik. To, co působí jako pevné, je jen uzel v síti neustálých proměn. Každá forma v sobě nese vlastní rozpad i možnost jiného uspořádání.

Výstava vychází z procesuálního chápání reality, v němž těla, obrazy, materiály a prostředí nejsou oddělenými entitami, ale dočasnými konstelacemi vztahů. Svět není složený z pevných objektů, ale  tvoří jej eroze, transformace a stávání se. Tělo není hranicí, ale průchodem. Obraz není reprezentací, ale událostí. Subjekt nevystupuje jako centrum, ale jako efekt vztahů, které jej neustále utvářejí.

Anna Černická, Villads Rex, Maria Koskivirta a Irma Briford propojují ve své práci zájem o moment, v němž se rozpadá stabilní identita, forma i pozice pozorovatele. Každá z prezentovaných uměleckých praxí k této otázce přistupuje jinak: skrze půdní a geologické procesy, biomateriály, fragmentovaný obraz nebo prolínání digitálního a hmotného. Společně však zkoumají, co zůstává ve chvíli, kdy se představa autonomního jednotlivce začne rozpouštět do země, technologie, obrazu nebo kolektivních struktur. Napětí protikladů zde není konfliktem vedoucím k rozdělení. Je produktivní silou, která umožňuje vznik, proměnu i zánik. Mezi organickým a technologickým, viditelným a skrytým, lidským a mimolidským vzniká třetí prostor vztahů, sdílení a vzájemného prostupování.

Výstava se neptá pouze, co přichází po těle nebo po subjektu. Ptá se, proč dnes samotný subjekt přestává stačit. V době, kdy jsou naše identity spoluutvářeny technologiemi, algoritmy, ekonomickými podmínkami, environmentální krizí i mediálními obrazy, se autonomní já ukazuje jako stále poréznější. Zánik subjektu zde neznamená jeho zmizení, ale rozpad představy jednotného a soběstačného já. Samotný výstavní prostor se stává součástí tohoto procesu. Hlína na podlaze, proměnlivé materiály, stárnoucí objekty, světlo, zvuk i pohyb návštěvníků vytvářejí jeden organismus, který se postupně mění, eroduje a přetváří. 

Tensions of Opposites není výstavou o protikladech jako takových. Je výstavou o prostoru mezi nimi. O prahu, kde se věci rozpadají, aby se mohly stát něčím jiným. O světě, kde se význam nerodí z pevných identit, ale z neustálého procesu stávání se. O hledání vztahu v době, která nás stále učí chápat sebe sama jako oddělené. / Nikola Brabcová

Anna Černická (CZ) ve své umělecké praxi zkoumá proměnlivost hmoty a přechodné podoby tělesnosti. Ve svých intermediálních instalacích propojuje průmyslově vyráběné materiály s digitálními médii, která dále přetváří manuálními zásahy. Významnou roli hraje želatina jako viskózní, organická a transparentní hmota. Skrze objekty a audiovizuální intervence tyto kvality rozvíjí jako dynamické způsoby bytí, zasazené do širších více než lidských, ekologických a spekulativních souvislostí.

Měkkost se v její práci stává magickou substancí. Prebiotická polévka je průhledná a lepkavá – představuje materiál vznikání, komunikace i neustálého přeskupování. Černická pracuje s představou „formování“ beztvarého, například prostřednictvím objektů, jako jsou želatinovité meteory: padající hvězdy, které se po nalezení ukazují jako zapáchající bílé, rosolovité hmoty. V těchto posunech mezi fascinací a odporem otevírá prostor, v němž forma nikdy není definitivní a tělo zůstává proměnlivým, nestabilním polem v diskurzu násilí a touhy. 

Villads Rex (DK) ve své umělecké praxi zkoumají různé způsoby bytí ve světě. Vycházejí ze zájmu o dualitu a mezistavy – mezi tělem a myslí, přírodou a člověkem, tvrdostí a měkkostí, hmotou a prázdnotou, pohybem a nehybností – a hledají způsoby, jak tyto zdánlivé protiklady propojovat. Obraz pro ně není pouhou plochou reprezentací, ale chápou jej jako trojrozměrný nositel informace, který může být fyzicky i významově vrstvený.

Ve své tvorbě se soustředí na proměnlivost, subverzi a procesy, které se vymykají kontrole. Tyto principy rozvíjejí především v sochařských a site-specific instalacích, kde propojují práci s přírodními a nalezenými materiály s videem a fotografií. Motivy podzemních vrstev a geologických procesů se v jejich dílech stávají prostředkem k uvažování o pozici jednotlivce v komplexních systémech, které formují naši zkušenost světa.

Maria Koskivirta (FI) je interdisciplinární umělkyně, jejíž tvorba se soustředí především na audiovizuální médium. Ve své práci se zabývá spektakulárními, klamavými a zdánlivě (ne)magickými aspekty současnosti, přičemž propojuje fakta s fikcí. Dotýká se tak hyperreálné povahy prožívané skutečnosti a odhaluje napětí mezi průhledností a neprůhledností, faktem a fantazmatem, v němž se ukazují iluzorní podmínky vidění.

Zkoumá, jak je význam obrazu utvářen představou subjektivity – tedy že vidět neznamená vědět a že touha po úplné viditelnosti je sama o sobě fantazií. Objektivita v tomto pojetí není stavem vnímání, ale spíše konstruovanou iluzí, kterou vždy provázejí její vlastní limity a slepá místa. Ve své práci Koskivirta chápe vidění jako znepokojivé pole, utvářené stejnou měrou tím, co je skryto, i tím, co je ukázáno.

Irma Briford (CZ) se ve své intermediální praxi pohybují na průsečíku digitálních a materiálových procesů. Ve své práci propojují současné obrazové technologie a screen-based média, které uvádějí do dialogu s manuálními a haptickými postupy. Jejich práce vychází z pozornosti k přírodnímu světu a perspektivám přesahujícím lidské hledisko. Tento zájem se neprojevuje jako téma, ale spíše jako způsob uvažování – jako uznání, že hmota, procesy a prostředí mají vlastní dynamiku, která se vymyká čistě antropocentrické interpretaci.

Zároveň jejich práce vychází z osobní paměti a prožité zkušenosti, skrze niž zasazují intimní do širších společenských struktur. Osobní se tak stává optikou pro zkoumání širších otázek o tom, jak a kde žijeme – a ukotvuje tuto zkušenost ve sdílených rytmech, místech a podmínkách každodennosti.

Tato výstava je součástí Parallel Programu festivalu Fotograf Zone 2026.

Výstava je podpořena grantem Culture Moves Europe.