Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Stjepan Radić – včera, dnes, zítra

Do 10. 8. 2021 bude v Illusion Art Museu, Staroměstské náměstí 24, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava .  Otevřeno každý den 9:00 – 19:00.

Výstava „Stjepan Radić – včera, dnes, zítra“ je organizována při příležitosti 150. výročí narození Stjepana Radiće a přináší nám přehled jednoho neobyčejně bohatého života, silné osobnosti a chorvatského politika, který svou prací a myšlenkami poznamenal konec 19. a začátek 20. století. Rovněž připomíná silné vazby s českým národem, které během svého života Stjepan Radić vytvořil.

Výstava je věnována jeho rodné vsi, kde udělal první kroky, rodině, která ho formovala a naučila lásce ke svému rodu a vlasti. Je to příběh o lásce s ženou Mariji, bez které by se mu nepodařilo přežít těžké okamžiky, a ženy, která ho podporovala ve všech jeho kariérních úsilích. Autorem výstavy je Ivica Valent a organizátorem Kulturní centrum bratří Radićů. V Praze je výstava představena díky spolupráci s Chorvatsko-českou společností a Illusion Art Museem v Praze.

Stjepan Radić (Trebarjevo Desno u Sisaku 11. červen 1871 – 8. srpen 1928, Záhřeb) byl chorvatský politik v časech království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako předseda a zakladatel chorvatské selské strany byl vlivným politickým představitelem a reprezentantem nemalého počtu chorvatských obyvatel tehdejší Jugoslávie.

V roce 1896 odcestoval do Ruska a v letech 1897–1899 vystudoval v Paříži Vysokou politickou školu. Později se živil nějakou dobu v Praze ve spolupráci s českými listy. Jakmile byla situace nevhodná a policie začala Radiće pronásledovat, odešel do Zemunu (který byl před první světovou válkou nejvýchodnějším cípem Chorvatska). Tam pracoval jako zahraniční dopisovatel pro řadu deníků, ať už českých, tak i francouzských apod. Od roku 1902 pracoval v Záhřebu jako sekretář Sjednocené chorvatské opozice; byl také redaktorem časopisu Hrvatska misao (Chorvatská mysl). Se svým bratrem Antunem založil roku 1904 Chorvatskou lidovou selskou stranu (HPSS). Do chorvatského Saboru byl poprvé zvolen v roce 1908 za volební obvod Ludbreg.

Po skončení první světové války se Radić jako politik nějakou dobu aktivní v chorvatské politické scéně podílel na vyjednávání uspořádání společného jihoslovanského státu. Při tom se ostře postavil proti centralizačním snahám, jejichž zastánci byli především Srbové.

Když se diskutovalo o budoucí podobě jugoslávské ústavy, Radićova HRSS stála zcela mimo všechny tábory, které se víceméně jen lišily mírou autonomie pro jednotlivé subjekty království. On naopak vypracoval návrh, ve kterém počítal s takovou podobou Chorvatska, uvnitř Jugoslávie, které by mělo statut plně suverénní selské republiky. Na základě této koncepce také i fungovala HRSS a takovou politiku Radić později prosazoval na půdě jugoslávského parlamentu. I přesto, že byla prosazena Vidovdanská ústava, která centralistické uspořádání posvětila; Radić neustále pokračoval v ostré kritice poměrů, které považoval za nevýhodné pro Chorvatsko a své oponenty z řad hlavně Srbů velmi často napadal.

V polovině 20. let se HRSS přiklonila k Selské internacionále, organizované z Ruska, což tehdejší silně antibolševickou jugoslávskou vládu vedlo k tomu, aby proti Radićově straně tvrdě zakročila. Nejprve tak tehdejší jugoslávský premiér činil výhrůžkami, později ale i konkrétními kroky. Radić věděl o tom, že se ho bude snažit vláda zatknout, a proto odešel na krátkou dobu do západní Evropy. Nakonec byl ale dopaden, zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Byl proti němu použit stejný postup, jaký použila jugoslávská vláda proti komunistické straně v roce 1920. Souzeni byli také i členové vedení HRSSS; bylo jim zakázáno vydávat politické publikace a konat sjezdy.

HRSS však mohla i nadále kandidovat ve volbách a svojí kandidátku sestavila na základě členů s nižším postavením. Radić byl sám značně prorusky orientován; apeloval na jugoslávskou vládu, aby navázala diplomatické styky se Sovětským svazem co nejrychleji. To však bylo právě vzhledem k vyhraněnému antikomunismu bělehradské vlády složité. Tehdejšímu premiérovi Svetozaru Pribičevićovi se naopak proruské postoje politického rivala ukázaly být jako dobrou politickou zbraní; sám o něm vydal dehonestující informace o jeho stycích s III. internacionálou.

Po úspěchu radićovců ve volbách v roce 1925 bylo ohlášeno, že jak předseda, tak i celá strana uznávají ústavu, státní zřízení a postavení dynastie Karađorđevićů. Nic tak již nestálo v cestě k Radićově omilostnění; HRSS sestavovala novou vládu a Radić v ní měl post ministra školství.

Díky účasti ve vládě však nyní mohl snadno prosadit svůj cíl, kterým byla revize jeho stranou tolik nenáviděné Vidovdanské ústavy. Koaliční vláda však nakonec skončila v roce 1927 krachem (odchodem ministrů za HSS), neboť mezi jejími představiteli docházelo neustále k rozporům. Po roce 1927 s vytvořili Radić s Pribićevićem opoziční blok s názvem Selsko-demokratská koalice.

Radićova politická kariéra skončila střelbou poslance Račiće v bělehradském parlamentu v červnu 1928, při které byl zasažen. Na následky zranění počátkem srpna zemřel. Jeho smrt vyprovokovala mnohé Chorvaty k neústupnosti a vedla k vytvoření až mučednického obrazu tohoto politika. I současné době je považován v Chorvatsku za jednoho z nejvýznamnějších předáků národa v meziválečném období.

V roce 1990 byla na jeho počest přejmenována vesnice Šabac Vrbovečki, nacházející se jihovýchodně od Vrbovce, na Naselje Stjepana Radića (tj. vesnice Stjepana Radiće). Zdroj: Wikipedia

Marie Dvořáková Radić se narodila v Praze v roce 1874. Byla to učitelka, knihovnice, politička, publicistka a vydavatelka.
Byla jednou z prvnich žen v chorvatské politice, psala články do zpravodaje Chorvatské rolnické strany (HSS), prosazovala rovnost žen a mužů a obhajovala volební právo pro ženy, bojovala za svobodu, rovnost a spravedlnost pro všechny.
Velmi pomáhala svému manželovi, chorvatskému politiku a spisovateli, Stjepanu Radićovi.

Když jí bylo 7 let, zemřel jí tatínek – příbuzný skladatele Antonína Dvořáka a v 16 letech ztratila i maminku.
Učitelskou školu ukončila v Praze v roce 1894. Téhož roku se na výletě na hrad Karlštejn seznámila se svým budoucím manželem, Stjepanem Radićem, který tehdy studoval právo na Karlově Univerzitě v Praze. Jako učitelka působila v Kutné Hoře, Metylovicích, v Táboře a v Jistebnici.

Marie a Stjepan Radić uzavřeli sňatek 23. září 1898 v pražském kostele sv. Norberta (tehdy se jmenoval Na Andělce) a spolu měli čtyři děti. Všechny mluvily česky.

Po svatbě Marie a Stjepan odešli do Polska a pak Chorvatska, kde zůstali do ledna 1899. Začátkem února 1899 odjela Marie se svým manželem do Paříže, kde žili pět měsíců ve velké bídě, kdy Marie podporovala manžela v dokončení jeho akademického studia na Svoboné škole politické vědy. Oběť a pomoc, kterou Marie celý život poskytovala Stjepanovi, mu umožnila aby se mohl věnovat intelektuální a politické práci a v budoucnu se stát předním chorvatským politikem.

Potom chvíli žili v Praze, kde Stjepan spolupracoval s českými novináři. V létě 1900 odjeli do Zemunu, kde byl Stjepan balkánským korespondentem pro české, francouzské a ruské noviny. Od roku 1902 žili v Záhřebu. Po různých různých cestách po Evropě v roce 1911 založili ve svém domě v Záhřebu Slovanské knihkupectví, které provozovala Marie.

V novém státě, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kvůli svým demokratickým názorům a boji proti diktatuře, podléhá Stjepan Radić přísné kontrole správních úřadů, policie a armády, je pronásledován, trestán, souzen a uvězněn. Marie Radić, jeho manželka a spolupracovnice byla také pod policejním dohledem, zatčena a uvězněna.

Stjepan Radić mimo jiné důrazně prosazoval rovnost žen a jejich větší účast ve veřejném životě, podle českého vzoru. Chorvatská rolnická strana Stjepana Radiće se stala roku 1918 vedoucí stranou v Chorvatsku s obrovskou podporou.

Od roku 1927 je Marie Radić prezidentkou ženské organizace HSS Chorvatské srdce, která se podílí na výchovné práci. Byla to organizace, která odehrála hlavní roli v emancipaci chorvatských žen. Tato organizace zalkládala své pobočky v celém Chorvatsku, aby „propagovaly důležitou roli žen – sociálně i kulturně“ a „probouzely ideu důležitosti rovnosti žen s muži“ nejprve v ženách, a „aby podporovaly volební právo žen.“

20. června 1928 byl Stjepan Radić zraněn v Bělehradě při atentátu v Národním shromáždění, kde byl poslancem a 8. srpna 1928 na toto zranění zemřel.

Marie Radić odmítla důchod, který jí nabídl král Alexandr I. Karadjordjevič, a uvedla, že nechce žádné peníze od vraha svého manžela. Přitom znovu prokázala svou hrdost, důstojnost a velkou odvahu.

V listopadu 1928, v dopise který rozeslala mnoha světovým novinářům, požádala Ligu národů, aby byl atentát v parlamentu vyšetřen, s cílem objektivně identifikovat „všechny viníky a intelektuální pachatele trestného činu“. Dále uvedla, že „soudnictví v Srbsku není tak politicky nezávislé jako v západních státech“, ale je pod přímým vlivem vlády.

Po tomto činu, během období šestiměsíční diktatury, zavedla policie nad Marií Radić 24hodinový dohled, protože věděli, že jedná s cílem zachovat myšlenky svého zesnulého manžela a je symbolem chorvatského odporu vůči diktatuře. Věděli o ní i v zahraničí a navštěvovali ji mnozí politici, např. I Robert Schuman.

Druhá světová válka a období po ní

Poté, co ustašovci s pomocí fašistické Itálie a nacistického Německa založili Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), byla 11. června 1941 zakázána činnost Chorvatské rolnické strany (HSS). V NDH byli členové strany a vedení často pronásledováni a vězněni a někteří byli i zabiti. Slovanské knihkupectví Marie Radić bylo ústředím ilegální aktivity strany, takže Marie byla v každodenním kontaktu s aktivisty.

Po skončení druhé světové války pokračovala otevřená aktivita HSS pouze v emigraci kvůli perzekuci některých členů a nespravedlivým soudním procesům pod vlivem komunistů.

Marie Radić byla aktérkou poválečné utajované činnosti části HSS (v dokumentech je označována tato skupina jako skupina Marie Radić). Jejich hlavním místem setkání bylo Slovanské knihkupectví. Skupina představovala opozici vůči komunistickým úřadům, vydávala letáky jako byl ilegální zpravodaj „Hlas svobody“ který byl vydán na začátku září 1945.

Z knihy Chorvatsko 1945 (Radica, 1974, str: 208-209)

„Tentokrát jsem navštívil Marii Radić. Už byla velice aktivní. Začala tisknout také noviny „Hlas národa“, ale stejně jako v případě Grohlovy „Demokracie“ nemohla sehnat papír! Je velmi činorodá. Je neustále pod dozorem ale i v kontaktu se zástupci tisku spojeneckých sil. Co si myslí, to říká. Bojuje proti diktatuře a podává velmi kritický pohled na vývoj země. Pochybuje, že komunismus bude trvat dlouho. A myslí si, že Západ měl potlačit sovětsko-komunistickou okupaci střední Evropy.“

„Národní hlas lidskosti, práv a svobody“ byl kromě ilegálních letáků jediným zdrojem informací, který po válce v Chorvatsku nebyl pod kontrolou režimu. První číslo bylo vytištěno v Záhřebu 20. října 1945, a vydavatelkou byla Marie Radić se spolupracovníky. Marie Radić napsala úvodník „Naše první vydání“ a Lidový hlas by vytištěn v 50 000 výtiscích a byl okamžitě vyprodán a dalších 50 000 výtisků bylo vytištěno, ale tehdejší komunistické úřady již uložily dočasný zákaz distribuce a uvedly, že „obsah prvního čísla byl v rozporu s národními a státními zájmy.“ Zákaz šíření tvůrce neoidradil a začali pracovat na dalším čísle, které již bylo připraveno k tisku, ale nikdy nebylo vytištěno.

22. srpna 1945 skupina mladých komunistů, vtrhla do Slovanského knihkupectví, rozbila obraz Stjepana Radiće. 13. listopadu 1945 byl spáchán další teroristický čin, když před knihkupectvím explodovala bomba. Na plotě naproti domu Marie Radić se objevil napsaný verš z Prodané nevěsty: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli.“

Ačkoli po druhé světové válce mnoho členů rodiny Stjepana a Marie Radić bylo pronásledováno, zatčeno, vyslýcháno, souzeno a uvězněno, byla vdova sice pronasledována, ale nebyla zatčena a vyslýchána. Komunisté také věděli, že ona je ještě stále „neformální první dáma Chorvatska“ a že je velice oblíbená mezi národem.

Marie Radić zemřela 17. června 1954 a byla pohřbena v arkádách na Mirogoji v Záhřebu. Její pohřeb vedle manžela Stjepana Radiće byl nejdříve zakázán a byl povolen až poté, co rodina poslala dopis přímo Josefu Brozi Titovi.

Pohřeb Marie Radić byl jedním z největších v Chorvatsku, protože nebyla jenom „první dáma“ nejvýznamějšího chorvatského politika, ale i kvůli tomu, že veřejně bojovala proti diktatuře, fašismu a komunismu a kvůli tomu byla velice oblíbená mezi chorvatským národem.

Jako jedna z prvních žen, které se v Chorvatsku zabývaly politikou, která byla nesmírně statečná, žena vysokých intelektuálních a morálních hodnot i dnes mnohým ženám a mužům může být vzorem, jak bojovat proti zlu.

Narodila se v jedné z nejpokrokovějších zemí tehdejší Evropy a kvůli své lásce, se přestěhovala do chudé země, kde při výchově čtyř dětí sepisovala bohatou tvorbu svého manžela, vedla knihkupectví, psala a vedla ženskou politickou organizaci. Byla to osobnost s velice pokročilými, moderními názory, která celý svůj život věnovala boji proti politické nespravedlnosti.

Tato žena si zaslouží, abychom na ni vzpomínali.

Zdroj: feminismus.cz, Tanja Novotni Golubić (překlad z chorvatštiny)



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Stjepan Radić – včera, dnes, zítra