Vernisáž výstavy Stanislav Tůma: Jiný pohled

Do 17.11.2015 bude v galerii Artinbox, Perlová 3, Praha 1, přístupná krásná výstava fotografií Stanislava Tůmy: Jiný pohled.

Výstava je připravena k nedožitým 65. narozeninám autora.
Výstavu doplňuje expozice fotografií synů Stanislava Tůmy: Jiřího Makovce a Stanislava Tůmy ml..

Kurátorka: Nadia Rovderová
ve spolupráci s: Jiřina Borkovcová

V září 2015 uplynulo deset let od předčasné smrti známého českého fotografa Stanislava Tůmy (1950 – 2005), jeho rozsáhlý archiv však zůstal a odhaluje mnohé známé i neznámé polohy citlivého pozorovatele světa kolem. Výstava „JINÝ POHLED“ mapuje dosud málo známou polohu tvorby Stanislava Tůmy – zátiší města, zákoutí interiérů i exteriérů, stejně tak zátiší těla, citlivě minimalisticky komponované, svou tichou filosofií blízké filosofii klasiků české fotografie, kterých si Tůma vážil a snažil se spíš navázat na jejich odkaz, než se vůči nim vyhraňovat.

Ve spolupráci s nakladatelstvím KANT k výstavě připravujeme stejnojmenný katalog, který bude uveden v průběhu výstavy.

O Stanislavu Tůmovi pro aktuální Revue Art:

Fotograf Stanislav Tůma
Svobodný duch v nesvobodné době

Deset let uplynulo v září 2015 od smrti známého českého fotografa Stanislava Tůmy. Byl to jeden z mála těch, kteří na základě vynalézavosti, odvahy a notné dávky štěstí dokázali obejít i obstrukce komunistického režimu a prožít život relativně svobodně v době, která tomu ani trochu nepřála. Stanislavu Tůmovi bylo 39 let, když padla železná opona – ve svobodné době však nakonec prožil jen patnáct let života. Zradilo ho tělo. Nemoc, která byla rodinnou zátěží, způsobila, že mnohé plány už nestihl uskutečnit, jeho rozsáhlý archiv však zůstal a odhaluje mnohé známé i neznámé polohy citlivého pozorovatele světa kolem.

Celý život se Stanislavu Tůmovi pomocí umu, talentu, komunikativnosti, charismatu a železných nervů dařilo překračovat hranice zdánlivě nepřekonatelné. Neexistovala bariéra, která by zastavila jeho svobodného ducha. Odkud se v mladém muži vzala tahle umanutost?
Složité překračování hranic provázelo Stanislava Tůmu už od úplně prvních vteřin jeho pozemského bytí. Narodil se pět let od konce 2. světové války jako druhé dítě v rodině jihočeského šéfkuchaře Stanislava Tůmy a Arnoštky, dcery slavné umělecké cirkusové rodiny Berousků. Rodina se v roce 1950 rozhodla v očekávání dalšího potomka využít příležitosti a s dalšími odvážlivci utéct v malém náklaďáčku přes hranice do Německa. V Chebu však Arnoštka začala rodit. Cesta za svobodou tudíž pro ně skončila a Cheb se tak stal rodištěm budoucího fotografa Stanislava Tůmy. Ukázalo se, že štěstí, které ho po většinu života provázelo, mělo prsty i v těchto událostech. Ostatní členové posádky náklaďáčku byli na hranicích zastaveni a skončili ve vězení. Rodina se vrátila do vesničky Bednářeček u Jindřichova Hradce. Když bylo malému Standovi 9 let, umřel mu otec na rakovinu v mladém věku 39 let. Nedlouho na to se rodina přestěhovala do Prahy.

Stanislava od mala lákalo fotografování a toužil fotografii studovat. Přísná maminka však trvala na poctivější profesi, syn měl pokračovat v otcových šlépějích a vyučit se v pohostinství. Na hotelové škole však vydržel sotva dva roky. Přitahován bohémským světem se rozhodl jít vlastní cestou. Odstěhoval se od mámy a začal se živit jako diskžokej, zároveň fotografoval prostředí tehdejší československé hudební scény.

Když bylo Stanislavovi 25 let, povedlo se mu vyměnit byt 1. kategorie ve Strašnicích za byt 4. kategorie v malostranské barokní vile se zahradou, kterou rodina Lobkowitzů postavila na úpatí Petřína pro svou problematickou příbuznou. Malá Strana se mu stala osudem. Pro mladého romantika to byl ráj… V té době se zde scházela bohéma, seznámil se s řadou podobně smýšlejících mladých lidí, umělců, studentů i malostranských patriotů… V druhé polovině 60. let se v Praze přátelil se studenty ze Skandinávie, kteří tu studovali tehdy skvěle vedenou a za hranicemi uznávanou FAMU. Seznámil se zde i s mladou Švédkou Annou. Formální sňatek s ní se mu pak na přelomu 70. a 80. let stal klíčem ke svobodnému světu za hranicemi.

Mimo fotografie a hudby ho začal lákat i film. V roce 1970 se mu povedlo složit zkoušky na prestižní londýnskou soukromou filmovou školu. Na studia však nakonec nesehnal peníze.

V roce 1981 se oficiálně vystěhoval do Švédska a později přechodně do Amsterdamu. Zde se mimo jiné dál věnoval své fotografické vášni, nejinak tomu bylo i v Dánsku, v Anglii a všude jinde, kam ho zanesly toulavé boty. V 80. letech procestoval celé Spojené státy, poté strávil půl roku v Africe. Střídal různé příležitostné profese a pořád fotografoval. Měl ambici začít se svou volnou fotografickou tvorbou živit a tato nelehká meta se mu začala postupně naplňovat. Dařilo se mu. Vystavoval v evropských muzeích a galeriích (Canon Photo Gallery v Amsterodamu 1981, Kunstindustrimuseum v Kodani 1983, NY Carlsberg Glypotek v Kodani 1984, Henie-Onstad Kunstsentret v Oslu 1984). Publikoval v evropských fotografických časopisech. V roce 1982 získal ve Stockholmu „Kulturní cenu“ Státní kulturní rady Švédska. V Holandsku vyšla jeho první fotografická kniha „Women“ s básněmi Jaroslava Seiferta. O jeho fotografie začali projevovat zájem sběratelé.

Jako „devizový tuzemec“ měl v té době vzácnou možnost žít v zahraničí a zároveň se mohl vracet domů do Prahy, na Malou Stranu. Ta ho neustále lákala a inspirovala. Stala se jakousi jeho „nálepkou“, která dodnes jakoby překrývala význam a hodnotu jeho dalších, neméně zajímavých fotografických cyklů: Zátiší, Akty, Portréty…

Vedle vlastních autorských výstav Stanislav Tůma dlouhá léta organizoval skupinové výstavy fotografů a výtvarníků v Čechách i v zahraničí a své kontakty venku používal i k tomu, aby pomáhal svým kolegům a kamarádům v Praze. Královská knihovna v Kodani tak třeba díky jeho snažení dodnes vlastní kolekci originálních fotografií Jana Svobody, kterému prostředky takto získané byly velkou pomocí poté, co opustil stálé placené místo fotografa v Uměleckoprůmyslovém muzeu a dal se na dráhu volné tvorby.
Koncem 70. let se zhoršoval zdravotní stav Stanislavovy matky. Podobně jako někteří další příbuzní ze slavného rodu Berousků trpěla vrozenou polycystózou ledvin. To byl impulz k postupným návratům z ciziny do Prahy. Dalším impulzem bylo seznámení s Jiřinou Borkovcovou v roce 1980, se kterou se v roce 1985 vzali a 17.11.1988 se jim narodil syn Stanislav Tůma nejmladší. Přesně rok nato přišla revoluce a ta byla posledním impulzem k trvalému a definitivnímu návratu Stanislava Tůmy do Prahy na jaře 1990.
S vervou se pustil do organizace výstav a vydávání fotografických knih. První velká souhrnná výstava v České republice se konala ve výstavní síni Mánes na jaře 1994. Kniha „Suburbium Pragense“ byla oceněná jako „Fotografická publikace roku 1997“. Kniha „Prager Motive“ získala ocenění „Nejlepší fotografická publikace s textem“ za rok 2004. Poslední důležité výstavy Tůmových prací proběhly v roce 2000 v rámci projektu „Praha evropské město kultury“ na Staroměstské radnici v Křížové chodbě a Rytířském sále. Tůmovy fotografie vystavovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR prostřednictvím Českých center po Evropě (Stockholm, Berlín, Budapešť, Moskva, Varšava, Sofie), a v Kuala Lumpur.

Stanislav Tůma se hodně a rád angažoval ve společenském životě v rámci malostranských spolků. Malá Strana však začala přílivem turistů rychle měnit svůj charakter, který se Tůmovi povedlo tak bravurně zachytit v černobílých snímcích plných stínů a nostalgie. Josef Topol to výstižně popsal v úvodním textu k Tůmově monografii Pražské podhradí z r. 2003: „Jeho (Tůmovy) fotografie jsou pobídkou k zastavení, zamyšlení, pohroužení, někdy až strohé, plné ticha, vhodné pro osamělé chodce, kterými jsme kdysi bývali, kdy i svět Malé Strany byl jinak uspořádaný, přehlednější, snad i laskavější a vlídnější…“

Snad i to byl důvod, proč s rodinou začal trávit nemálo času i na chalupě v Dalekých Dušníkách u Příbrami. Zároveň zintenzivňoval práci na dalších fotografických publikacích. U nakladatelství Kant vydal v roce 2003 publikace: Pražské podhradí, Malostranské hospody, Lampades Pragae Magicae, v r. 2004 soubor Akty, rok na to výběr malostranských témat pod názvem Lidská krajina. Plánované vydání souboru Zátiší už se neuskutečnilo.
V roce 2004 se manželé Tůmovi zařadili do programu „Láska prochází ledvinou“. Stanislav stejně jako jeho máma a další příbuzní trpěl polycystózou ledvin. Rok na to měla začít série vyšetření a následná transplantace ledviny darované manželkou. Léto 2005 bylo ve znamení příprav výstavy fotografií Stanislava Tůmy v Berlíně. Výstava už byla odeslaná, autor měl jet za ní, aby byl u instalace a vernisáže. Náhlý záchvat nemoci však zhatil všechny plány. Vernisáže berlínské výstavy ani transplantace ledviny se už Stanislav Tůma nedožil. Zemřel dva měsíce po svých 55. narozeninách.

V r. 2006 jeho soubor „Pražské fragmenty“ vystavilo Muzeum hlavního města Prahy. V roce 2010 se konala v Rytířském sále a křížové chodbě Staroměstské radnice v Praze výstava k nedožitým 60. narozeninám a pátému výročí autorovy smrti příznačně nazvaná „Ve stínu“. Název měl jednak připomínat symbolickou úlohu často zachycovaného stínu ve fotografiích Stanislava Tůmy, ale také naznačoval, že autorovi se v jeho rodné zemi stále nedostalo plného uznání, stále „nevystoupil ze stínu“.
V létě 2015 byly Tůmovy fotografie zařazeny do fotografického projektu Czech Fundamental (1920 – 1999), který představil českou fotografii od slavných začátků avantgardy až po poslední čistě analogovou tvorbu autorů konce minulého století. Výstavu v Museo di Roma Trastevere v Říme rovněž provázel černobílý film dánského studenta Hanse Kragha-Jacobsena o osmnáctiletém Stanislavu Tůmovi, který v r. 1968 natočil jako studentskou práci na tehdejší FAMU.
K nedožitým 65. narozeninám a k 10. výročí úmrtí připravila pražská galerie Artinbox výstavu Jiný pohled, která mapuje dosud málo známou polohu tvorby Stanislava Tůmy – zátiší města, zákoutí interiérů i exteriérů, stejně tak zátiší těla, citlivě minimalisticky komponované, svou tichou filosofií blízké filosofii klasiků české fotografie, kterých si Tůma vážil a snažil se spíš navázat na jejich odkaz, než se vůči nim vyhraňovat.

Jak napsal v roce 1996 Reinhold Misselbeck, ředitel fotografické sbírky Muzea Ludwig v Kolíně n. Rýnem: „(Tůma) má místo v tradici české fotografie a nezapírá to. Ptá se, proč by nemohl dále sledovat určitý tradovaný názor na věci? Mnoho experimentálních nových směrů podle jeho mínění vzbuzuje nakonec zájem pouze jako novinka a není bráno skutečně vážně. … Je to světlo, co působí zázraky, co věci a lidi okouzluje a udivuje. Vytváří stínové vzorky a tkaniva, plochy a hloubky, modeluje a vymazává. (…) Zde je prostor pro zázraky a fantazii. (…) Tento svět je zároveň světem ticha, citlivým světem, který se musí chránit před skutečností, aby přežil. Je poezií a jako takový je zranitelný.“

Tento popis Tůmovy tvorby jako by byl v něčem i popisem autora samotného. Na venek člověk komunikativní, charismatický, živý… uvnitř citlivý a zranitelný, možná víc, než si sám byl ochoten připustit. Dokonalá kombinace pro mistra fotografického světla a stínů.

Nadia Rovderová, srpen 2015