Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Psaním proti válce. Ingeborg Bachmann 1926-1973

končí 31. května / Rakouské kulturní fórum / Historie

Do 31. 5. 2024 je v Rakouském kulturním fóru, Jungmannovo náměstí 18, Praha 1, v obou patrech zdarma přístupná velmi zajímavá panelová výstava Psaním proti válce. Ingeborg Bachmann 1926-1973.

Otevřeno po–pá, 10–17 h, kromě rakouských a českých svátků.

Panelová výstava se zaměřuje na Ingeborg Bachmannovou a její „psaní proti válce“. V popředí stojí práce spisovatelky: jak politická rovina jejích textů, tak i přímá politická angažovanost. Díky velkoformátovým snímkům v pozadí se rýsuje dějinný horizont válečných bojišť, vůči nimž má poselství díla obstát.

Vybrané fotografie a texty doprovází komentáře, výstava je tak zároveň úvodem do života i díla Ingeborg Bachmannové.  Jsou zde představeny i některé texty, např. Válečný deník z roku 1945, které jsou v rámci výstavy publikované poprvé. A rovněž dosud nezveřejněné fotografie a originály zvukových nahrávek z pozůstalosti Ingeborg Bachmannové. Do rámce výstavy je také vsazen její poslední filmový portrét („Ingeborg Bachmann in Rom“ od Gerdy Hallerové, natočený v červnu 1973), jakási básnířčina závěť, v níž vzdoruje svou utopií „Nadejde den…“ skutečnosti přetrvávající války a násilí.

…..

Ingeborg Bachmannová (25. června 1926 Klagenfurt — 17. října 1973 Řím; někdy též pod pseudonymem Ruth Keller) byla rakouská spisovatelka, jedna z nejvýznamnějších lyriček a prozaiček německého jazyka po 2. světové válce.

Ingeborg Bachmannová se narodila roku 1926 do rodiny učitele. Po dětství v Korutanech studovala od roku 1945 v Innsbrucku, Grazu a Vídni filosofii, germanistiku a psychologii. Studium zakončila roku 1950 kritickou prací o recepci filosofie Martina Heideggera. V té době již publikovala povídky a básně. Tehdy se také seznámila s Paulem Celanem, který byl jejím dlouholetým přítelem. V letech 1951-1953 pracovala jako rozhlasová redaktorka ve Vídni. Roku 1953 získala literární cenu Gruppe 47, s jejímiž představiteli ji spojovala kritika poválečného vývoje a zbrojení. Střídavě žila v Mnichově, Vídni a Berlíně, během intenzivního, byť jen dvouletého vztahu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem pak v Curychu a Římě.

V posledních letech života se prohloubila spisovatelčina závislost na lécích a alkoholu. Peter Beicken o své poslední návštěvě u Bachmannové napsal: „Byl jsem šokován rozsahem její závislosti na prášcích. Denně jich muselo být kolem stovky, odpadkový koš byl přeplněný prázdnými krabičkami. Vypadala špatně, byla bledá jako vosk. A po celém těle měla skvrny. Říkal jsem si, od čeho to může být. Když jsem pak viděl, jak jí Gauloiska při kouření vyklouzla z ruky a dohořela na paži, došlo mi to: popáleniny způsobené padajícími cigaretami. Díky tolika práškům bylo její tělo necitlivé na bolest.
Bachmannová zemřela na popáleniny při požáru svého bytu v Římě.

Její dílo zahrnuje básně, povídky, libreta, rozhlasové hry, eseje a cyklus Todesarten (Způsoby smrti), z nějž stihla dokončit pouze román Malina (1971).  CV: Wikipedia



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Psaním proti válce. Ingeborg Bachmann 1926-1973