Vernisáž výstavy Pavla Rejchrta a Václava Sokola
Do 6. 12. 2015 můžete v Klubu Samaří, Soukenická 15, Praha 1, shlédnout výstavu Pavla Rejchrta a Václava Sokola.
Výstava bude volně přístupná vždy ve středu (19-21 hod.) a v neděli (14-18 hod.) Nepravidelně ve čtvrtek či v pátek odpoledne – po dohodě s některým z pracovníků Samaří.
VÁCLAV SOKOL
narozen v Praze v roce 1938, otec architekt, matka historička umění. Vystudoval střední výtvarnou školu v Praze. Pracoval ve Strahovské knihovně (1959–1967) a jako grafik v podniku Stavby silnic a železnic (1971–1989). Pracuje jako ilustrátor (Bible pro děti a mládež) a úpravce knih a časopisů (Architekt 1992–1998). Realizoval betlémy do kostelů v Ústí nad Orlicí a Odolena Vodě u Prahy. Od
roku 1976 vystavoval kresby uhlem a pastelem v Praze a několika českých městech. V roce 2006 vystavoval v Českém centru v Paříži, 2007 v Kyjevě, 2014 v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře. Žije v Úvalech u Prahy.
PAVEL REJCHRT
se narodil r. 1942 v rodině kazatele Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská). Absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu r. 1966. Téhož roku byl přijat jako kandidát do Svazu čs. výtvarných umělců.
Po čtvrtletém působení ve funkci seniorátního vikáře ČCE koncem r. 1969 rozváže duchovenský pracovní poměr a nastupuje dráhu výtvarného umělce ve svobodném povolání. V letech 1972–1991 kvůli obživě příležitostně restauruje sgrafita, fresky, záklopové stropy. Účastnil se několika kolektivních a uspořádal nejméně dvě desítky samostatných výstav, naposledy v Brémách (r. 2012).
Souběžně s výtvarným tvořením pracuje literárně, píše básně, reflexivní kratší prózy i rozsáhlejší lyrizující romány, vydává i dvě sbírky svých polistopadových příležitostných kázání. Své literární práce většinou sám ilustruje. Vydal dosud devatenáct knih, dvacátá je v tisku. Žije střídavě
v Horních Měcholupech a ve Velichovkách u Jaroměře.
Od r. 1977 jsem se v různých časových nárazech zabýval mj. kresbou některých míst české, ale po r. 1991 např. i norské a toskánské krajiny, většinou úhlem, někdy i pastelem. Realistické impulzy uváděly v pohyb mou touhu po přesahujícím vyjádření něčeho dalšího, co již v krajině samé nebylo, ale k čemu bezpochyby a velmi sugestivně odkazovala. Současný cyklus bezděčně navazuje na tyto mé již dlouhodobé krajinné inspirace. Sám zjišťuji s určitým překvapením, že nyní – nakonec podobně jako v předchozích obdobích života s výjimkou raného mládí – se ve svých obrazech spíše nepředmětných než zobrazujících přesto domalovávám jakéhosi „obsahu“, který i mně samotnému vystupuje z hotového obrazu až dodatečně. Malbu začínám čistě formálním zápasem s prázdnou plochou plátna, jejím zpracováním různými výtvarnými postupy, jen možná s velmi neurčitým tušením nějaké ústřední „vize“. Potom se mi během práce vybavují různé symbolické souvislosti a vztahy, těžko verbálně sdělitelné, možná značně subjektivní. Ty se pak pokouším vyjádřit i svízelně vyhledávaným názvem obrazu, jak je tomu i v tomto vystavovaném cyklu.
Barokní a renesanční hudba na vernisáži: Capella Clementa, promluvil Ivo Binder.