Vernisáž výstavy Oldřich Smutný – k nedožitým 90.narozeninám

Do 30.8.2015 bude v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná zajímavá výstava k nedožitým 90.narozeninám Oldřicha Smutného.

Na uměleckých aktivitách „generace šedesátých let”, značnou měrou přispívajících k tehdejšímu obrozování české společnosti, se podílelo také nemalé množství různých nově založených seskupení výtvarníků. Jedním z nich byla skupina UB 12, vzniklá roku 1960. Brzy se ukázalo, že její členové, z malířů především Václav Boštík, Jiří John, Adriena Šimotová a Oldřich Smutný, náleží k předním reprezentantům českého výtvarnictví po 2. světové válce. Někteří, také Šimotová, obohacovali moderní umění mimo jiné tím, že časem překračovali hranice tradičních výtvarných oborů a vnášeli do nich vyjadřovací prostředky z druhých odvětví.

Jedním z těch, kteří se tímto směrem nevydali, byl Smutný, jenž se nikdy nepřestal vyjadřoval čistě malířsky, navzdory dobovým stále sílícím tendencím nemalířským. Jako John, i on pojímal malbu celostně, ne jako záležitost jen optickou, nýbrž i haptickou, a podstatnou součástí obrazu učinil složitě zvrstvenou „krásnou hmotu – belle matiere”, formovanou výrazným malířským rukopisem. Barevnost svých ustálených kompozičních schémat obměňoval, zejména v monotypech, s nevyčerpatelnou fantazií a jeho jasné modře a zeleně, zářivé žluti a červeně, obklopené jemně nuancovanými bělobami, jimž rozuměl jako málokterý moderní malíř, získaly mu mezi našimi koloristy význačné – a přesto občas přezírané – postavení. K těm osobitým barevným souzvukům ho vedl život v milovaných jižních Čechách, které učinil svým druhým domovem. Stal se jejich oddaným a věrným zpodobitelem, a znakově pojaté obrazy, jimiž oslavoval krajinu kolem Písku, s bílými domy mezi rozkvetlými stromy, s labutěmi na zrcadlivých rybnících a s oblaky na modři nebe, náleží, podobně jako Špálovy obrazy Otavy, k tomu nejmalířštějšímu, nejmúzičtějšímu, nejkladněji nabitému a – při vší spřízněnosti s uměním Francie – nejčeštějšímu, co dalo naše výtvarnictví 20. století evropské kultuře. Jaromír Zemina

Oldřich Smutný

Narodil se 17. června 1925 v Debři. Původně chtěl být houslistou, ale od čtrnácti let se plně věnoval výtvarné činnosti. Po absolvování reálného gymnázia v Mladé Boleslavi, kde ho uváděl do světa umění Bedřich Mudroch, studoval v letech 1945– 1950 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Jana Baucha a doplňkově na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1951–1954 na Divadelní fakultě Akademie múzických umění u Františka Tröstra. Stal se jeho asistentem a na katedře scénografie vyučoval, později jako docent, třicet pět let malbě. Navrhl několik divadelních výprav, zejména pro Národní divadlo v Praze a Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, po léta fotografoval, za výtvarnou podobu animovaného filmu S úsměvem dostal roku 1988 na Mezinárodním filmovém festivalu v Huescu 1. cenu.

Napsal a fotografiemi ilustroval knihu Labutě, labutě…, vydanou roku 1982 a znovu v roce 1986, která je dodnes velmi populární. V šedesátých letech byl členem skupiny UB 12 a od roku 1992 členem obnovené Umělecké besedy. Nejčastěji o něm píše Jaromír Zemina, který s ním připravil většinu jeho výstav. Nejrozsáhlejší byla roku 1992 v Turčianské galérii v Martině a nejúspěšnější roku 2005 v Českém muzeu výtvarných umění v Praze. Oldřich Smutný žil v Praze a v Putimi, kde 1. září 2013 zemřel.

Ze vzpomínek Oldřicha Smutného

Profesor kreslení na boleslavské reálce Bedřich Mudroch mi ukazoval monografie Zrzavého, Šímy, Muncha, Picassa, Rembrandta, a deskriptivář Vondráček mi věnoval knihu Žena, věčná inspirace umění, plnou reprodukcí od antiky do XX. století. Celou jsem ji okopíroval. Teprve po válce jsem mohl vidět v Praze originály obrazů, které jsem znal jen z reprodukcí, a pamatuji si, jako by to bylo dnes, že jsem přišel do Vilímkovy galerie v okamžiku, kdy se tam instalovala první poválečná výstava, obrazy Václava Špály, a já jsem si mohl sáhnout na jeho autoportrét. Bylo mi, jako bych se dotkl svátosti.

V deseti letech jsem byl vyučeným zedníkem. Zedničinu jsme měli v rodině. Otec upravoval o sobotách a nedělích domky svých přátel a během protektorátu za pár vajec a kus másla stavěl sedlákům chlívky a stodoly. Vzpomínám si, jak pozoroval při svačině své dílo, měl na sobě vápnem obílenou košili, v jedné ruce chleba se syrečkem, v druhé láhev piva. Nestavěl nikdy podle plánů, a přece se mi jeho kreace líbily víc než boleslavské vily. Proč, to jsem tehdy nevěděl, víc jsem pochopil, když jsem se dočetl, že ve středověku kreslili stavební plány do čerstvé omítky i stavitelé chrámů. Důležitost jejich úzkého kontaktu s materiálem jsem si plně uvědomil, když jsem si stavěl pracovnu na břehu putimského rybníka s panem Hrabou. Ukázal jsem mu kresbu budoucího ateliéru, ale moc ji nevnímal a po chvíli přemýšlení mi řekl: „Dejte mi do ruky cihlu, ona nám to poví.”

Nikde jsem neviděl větší bohatství odstínů bílé barvy, než jaké má na svém těle jediná labuť. Úběl jejího peří je perleťově měňavý, stříbřitý, šedavý, namodralý, narůžovělý, křídový, opálový. Všechnu tu krásu zdvojnásobuje voda zrcadlením, takže vzniká nová bytost, mající jeden krk nad hladinou a druhý hluboko ve vodě ponořený. Rybník s ní provádí stejné kouzlo jako s domem odpočívajícím na břehu, který se spojil se svým odrazem na hladině v nové stavení se střechou nahoře i dole a s okny, která vítr po vodě rozházel tam, kam chtěl.

Nezapomenu na chvíli, kdy jsem šel hledat labutě, zatoulané jednoho mrazivého rána na zasněženém ledě, a stál jsem u vytržení pod zrůžovělou kostelní věží, vznášející se nad korunami stromů v prosluněné mlze. „Ježíš Marjá, to je krása“, řekl Jarda Hovorků.