Vernisáž výstavy obrazů Jaromíra Rybáka

Do 30. 9. 2021 bude v hospodě U Klokočníka, Na veselí 702/48, Praha 4 (bus 188, zastávka Jezerka), přístupná zajímavá a atypická výstava obrazů Jaromíra Rybáka.

Jaromír Rybák (* 24. února 1952, Plzeň) je český malíř, sochař a sklářský výtvarník.

1967–71 Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, Železný Brod
1973–79 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér skla, prof. Stanislav Libenský

Spolek výtvarných umělců Mánes (2005)
Skupina Rubikon (1998)

Sklo

Plastiky Jaromíra Rybáka mají schopnost fascinovat, ale i zneklidňovat a děsit. Oslňující nádhera světelných a barevných efektů skla je v autorových dílech spojená jak s tvarovou monumentalitou, tak i fantaskní bizarností.
Dominantním inspiračním zdrojem se Jaromírovi Rybákovi stal podmořský svět, tvorové z temných neznámých hlubin, hrůzní i nádherní, něžně pitoreskní zjevení i bezohlední ozubení dravci. Zrovna tak jako autorovy rybí přízraky mohou však vypadat i démoni, kteří vystupují z mnohdy ještě černějších hlubin lidské mysli.

Sklo a kov

Výrazným autorským přínosem Jaromíra Rybáka do světa moderní skleněné plastiky je spojení skla s tak výrazově odlišným materiálem, jakým je kov – od devadesátých let především bronz. Autorovy plastiky z kovu a skla jsou podstatně méně početné, výjimečné a monumentálně působící solitéry.
Původní vymezení role kovu jako ryze konstrukčního prvku na počátku 80. let 20. století prošlo v autorově tvorbě koncepční proměnou do polohy s podstatně větší možností kreativity. Z kovu začaly vznikat složitě modelované části plastiky, svým výrazem tvořící kontrapost jednoduchému tvaru skla. Byly jimi mysteriózní pohyblivé vozíky, budící dojem příbuznosti s mechanismy Leonarda da Vinci. Následně autor vytvořil několik přízračných stolů – oltářů či věšteckých nádob se změtí propletených zoomorfních figur a rostlin. Jejich bizarnost je záměrně provokativním protipólem materiálové nádhery skla, ve kterém se uplatňují efekty vnitřních shluků z bublin a barevných závojů.

Přelomovou prací ve smyslu sochařského uplatnění kovu je plastika Hatterie z roku 1996. Vzájemné role obou materiálů se v ní s konečnou platností vyrovnávají. Robustní a naturalisticky modelované bronzové torzo tajemného archaického tvora mimo dimenzi lidské existence protíná mohutný zářící broušený klín. Ten jako by byl symbolem nekonečné hlubiny plynoucího času.
Kov se stal v Rybákových plastikách rovnocenným partnerem skla po stránce výrazové i významové. Autorův způsob naturalistické a expresivní modelace se přenáší do forem kovu a sklo působí naopak jako zklidňující prvek. Modelované tvary z bronzu nabývají výrazu proměnné tvárnosti, vyjadřují monumentální dramatičnost. Sklo je nositelem nadčasového elementu, zážitku setkání s něčím vzácným a v podstatě neuchopitelným. Jaromír Rybák neopouští svůj smysl pro využití materiálové krásy skla, ale nestaví na ní smysl práce. V plastikách „Atlantů“ (Atlant s břečťanem, 1998, Safirínový Atlant,1999 – 2000) lze najít příznačně symbolickou paralelu krásného a tragického. Jindy je dekorativní charakter skla protiváhou syrovosti bronzu (např. Vodní kameny, 2000, Hladové kameny, 2001). Vyznění prací spojujících sklo a kov je v jejich sevřenosti možné vnímat jakoby o stupeň vážnější protipól sklářské tvorby, kde často dominuje poloha groteskní nevázané hry fantazie a kreativity. Protože však poloha svobodné tvorby bez hranic mezi vážným a nevážným je pro Jaromíra Rybáka vždy přirozenou souběžnou linií, není to zcela striktním pravidlem.

Monumentální tvorba

Dosavadním vyvrcholením Rybákovy snahy o symbiózu skla a bronzu jsou tři rozměrově grandiózní práce. Mysteriózní, několikatunový Betlém (2000 – 2004) byl vytvořen do barokní kaple na zámku v Bezdružicích. Prostupuje jím tajemnost duchovního prožitku i mystika spojená s nekonečností vesmírného prostoru. Další výjimečnou prací je kruhová plastika – Stůl městských obzorů (2010) s uplatněním složité architektonické výstavby evokující podobu fantastické metropolis. Dosud poslední autorovou plastikou emotivně působivý Stůl rybích snů (2012), Jeho mohutnou čtvercovou deskou s motivy hejn ryb prostupuje vnitřní záře modrozeleného světla. Konstrukce nesoucí tuto „hladinu“ jako by byla vynesena z útrob legendárního Titanicu. Tvary jsou poznamenány obrůstáním organismy. Tak jako hlubina moře pozvolna přetváří vše původně lidské k obrazu svému.
Provázání skla a kovu v jednolitý celek s prvky napětí i výrazové monumentality je jedním ze zásadních autorsky originálních momentů, který přinášejí plastiky Jaromíra Rybáka do kontextu české i mezinárodní umělecké tvorby.

Malba a kresba

Rybákova malířská tvorba se rozvíjí paralelně s jeho prostorovými realizacemi od 70. let. Jeho kresby někdy slouží jako předloha k pozdějšímu sochařskému ztvárnění (Tvor, 2015) nebo realizaci ve skle. Většina Rybákovy malířské tvorby je však výrazem autorovy volné imaginace a zachycuje asociace reálného světa s fantaskními tvory (Zlatá ryba, 2016) nebo používá přírodní jevy jako základ abstraktní malířské kompozice (Tornádo, 1991).

CV: Wikipedia