Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy obrazů Jaromíra Rybáka

Do 30. 9. 2021 bude v hospodě U Klokočníka, Na veselí 702/48, Praha 4 (bus 188, zastávka Jezerka), přístupná zajímavá a atypická výstava obrazů Jaromíra Rybáka.

Jaromír Rybák (* 24. února 1952, Plzeň) je český malíř, sochař a sklářský výtvarník.

1967–71 Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, Železný Brod
1973–79 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér skla, prof. Stanislav Libenský

Spolek výtvarných umělců Mánes (2005)
Skupina Rubikon (1998)

Sklo

Plastiky Jaromíra Rybáka mají schopnost fascinovat, ale i zneklidňovat a děsit. Oslňující nádhera světelných a barevných efektů skla je v autorových dílech spojená jak s tvarovou monumentalitou, tak i fantaskní bizarností.
Dominantním inspiračním zdrojem se Jaromírovi Rybákovi stal podmořský svět, tvorové z temných neznámých hlubin, hrůzní i nádherní, něžně pitoreskní zjevení i bezohlední ozubení dravci. Zrovna tak jako autorovy rybí přízraky mohou však vypadat i démoni, kteří vystupují z mnohdy ještě černějších hlubin lidské mysli.

Sklo a kov

Výrazným autorským přínosem Jaromíra Rybáka do světa moderní skleněné plastiky je spojení skla s tak výrazově odlišným materiálem, jakým je kov – od devadesátých let především bronz. Autorovy plastiky z kovu a skla jsou podstatně méně početné, výjimečné a monumentálně působící solitéry.
Původní vymezení role kovu jako ryze konstrukčního prvku na počátku 80. let 20. století prošlo v autorově tvorbě koncepční proměnou do polohy s podstatně větší možností kreativity. Z kovu začaly vznikat složitě modelované části plastiky, svým výrazem tvořící kontrapost jednoduchému tvaru skla. Byly jimi mysteriózní pohyblivé vozíky, budící dojem příbuznosti s mechanismy Leonarda da Vinci. Následně autor vytvořil několik přízračných stolů – oltářů či věšteckých nádob se změtí propletených zoomorfních figur a rostlin. Jejich bizarnost je záměrně provokativním protipólem materiálové nádhery skla, ve kterém se uplatňují efekty vnitřních shluků z bublin a barevných závojů.

Přelomovou prací ve smyslu sochařského uplatnění kovu je plastika Hatterie z roku 1996. Vzájemné role obou materiálů se v ní s konečnou platností vyrovnávají. Robustní a naturalisticky modelované bronzové torzo tajemného archaického tvora mimo dimenzi lidské existence protíná mohutný zářící broušený klín. Ten jako by byl symbolem nekonečné hlubiny plynoucího času.
Kov se stal v Rybákových plastikách rovnocenným partnerem skla po stránce výrazové i významové. Autorův způsob naturalistické a expresivní modelace se přenáší do forem kovu a sklo působí naopak jako zklidňující prvek. Modelované tvary z bronzu nabývají výrazu proměnné tvárnosti, vyjadřují monumentální dramatičnost. Sklo je nositelem nadčasového elementu, zážitku setkání s něčím vzácným a v podstatě neuchopitelným. Jaromír Rybák neopouští svůj smysl pro využití materiálové krásy skla, ale nestaví na ní smysl práce. V plastikách „Atlantů“ (Atlant s břečťanem, 1998, Safirínový Atlant,1999 – 2000) lze najít příznačně symbolickou paralelu krásného a tragického. Jindy je dekorativní charakter skla protiváhou syrovosti bronzu (např. Vodní kameny, 2000, Hladové kameny, 2001). Vyznění prací spojujících sklo a kov je v jejich sevřenosti možné vnímat jakoby o stupeň vážnější protipól sklářské tvorby, kde často dominuje poloha groteskní nevázané hry fantazie a kreativity. Protože však poloha svobodné tvorby bez hranic mezi vážným a nevážným je pro Jaromíra Rybáka vždy přirozenou souběžnou linií, není to zcela striktním pravidlem.

Monumentální tvorba

Dosavadním vyvrcholením Rybákovy snahy o symbiózu skla a bronzu jsou tři rozměrově grandiózní práce. Mysteriózní, několikatunový Betlém (2000 – 2004) byl vytvořen do barokní kaple na zámku v Bezdružicích. Prostupuje jím tajemnost duchovního prožitku i mystika spojená s nekonečností vesmírného prostoru. Další výjimečnou prací je kruhová plastika – Stůl městských obzorů (2010) s uplatněním složité architektonické výstavby evokující podobu fantastické metropolis. Dosud poslední autorovou plastikou emotivně působivý Stůl rybích snů (2012), Jeho mohutnou čtvercovou deskou s motivy hejn ryb prostupuje vnitřní záře modrozeleného světla. Konstrukce nesoucí tuto „hladinu“ jako by byla vynesena z útrob legendárního Titanicu. Tvary jsou poznamenány obrůstáním organismy. Tak jako hlubina moře pozvolna přetváří vše původně lidské k obrazu svému.
Provázání skla a kovu v jednolitý celek s prvky napětí i výrazové monumentality je jedním ze zásadních autorsky originálních momentů, který přinášejí plastiky Jaromíra Rybáka do kontextu české i mezinárodní umělecké tvorby.

Malba a kresba

Rybákova malířská tvorba se rozvíjí paralelně s jeho prostorovými realizacemi od 70. let. Jeho kresby někdy slouží jako předloha k pozdějšímu sochařskému ztvárnění (Tvor, 2015) nebo realizaci ve skle. Většina Rybákovy malířské tvorby je však výrazem autorovy volné imaginace a zachycuje asociace reálného světa s fantaskními tvory (Zlatá ryba, 2016) nebo používá přírodní jevy jako základ abstraktní malířské kompozice (Tornádo, 1991).

CV: Wikipedia



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy obrazů Jaromíra Rybáka