Vernisáž výstavy obrazů Ivany Bednářové: Ticho a stín

Do 22.10.2017 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná zajímavá výstava obrazů Ivany Bednářové: Ticho a stín.

Text k výstavě:

Může se stát, že obraz je signován ženským jménem. A proč by ne? Autorem přece může být žena. Jeden z důkazů žije v Římově. Je to Ivana Bednářová. Záhadou je v této souvislosti něco jiného: Proč dosud nebyl kromě vžitého pojmu „ženské jméno“ zaveden i pojem „dámské jméno“? IB není žádný zbrklý a přemládlý budoucí talent. Není ovšem ani všechnoužvědoucí stařenou se zpomalenými pohyby a bez vyhlídky na nějaké směřování. Ale zároveň není ani nic mezi tím, spíš jako kdyby byla nad tím vším. To však asi není pro její tvorbu tím určujícím. Nebo je? Zatím nevím. Taky proto se mi pro popis vystavených barevných 2D-meditací jeví jako nejvhodnější člověk ona sama:

„Ticho a stín“ je pojmenováním výstavy a současně názvem jednoho z obrazů cyklu, který představí autorka Ivana Bednářová na své již druhé výstavě v prostorách galerie Nová síň. Cyklus pláten s tématikou přírodního lyrismu s lehce surrealistickým laděním vznikal v ateliéru během posledních tří let a hlavní inspirací byla malířce převážně krajina místa, kde žije. Každodenní kontakt s nádhernou přírodou jižních Čech vytvořil silné pouto původem městského člověka s „věcmi“, které se pro autorku staly zásadním zdrojem inspirace. Zdánlivě obyčejné se stalo pro ni neobyčejným. V tichu ateliéru bez typických městských rušivých zvuků a v jakémsi stále přítomném stínu přichází k autorce zvláštní pocit usebrání…

Zatím to celkem sedí, snad jen taková drobnost: Malířky normálně nelžou, jenom jsou uvyklé rozdělovat akcenty na různé jevy nerovnoměrně – je to jejich poslání. Něco pak může vyznít i zkresleně. Potom si ovšem někdo snadno může představovat autorku jako osůbku s obličejem v odstínu stěnové bledi, s výrazem jezevce objednaného k zubaři a navíc chorobně závislého na přítulné pseudovůni svého brlohu… Přitom kdyby Ivana Bednářová nosila někde v oblasti nad lopatkami podobnou monitorovací vysílačku, jako dostává kdejaká bludná čápice, jistě by se případný pozorovatel začmárané satelitní mapy podivil, kam všude ji už její perutě donesly.
A zasvěcená sebeprezentace pokračuje:

… a užasnutí nad tím, co je často míjeno bez povšimnutí v rychlém sledu každodennosti, kdy věci, které jsou starší než lidstvo samo, přestávají člověka udivovat a stávají se mnohdy pouhou kulisou pro jeho činnost a zábavu. Stromy, kořeny, plody a vegetace vůbec, kameny, vláha, pavučiny, ptáci, nebe, noc, den, svítání i stmívání, les a jeho vůně, ticho a stín jsou v životě autorky spolu s hudbou nejenom zdrojem inspirace, ale také tajemným světem, kam člověk může jen nahlédnout – bez možnosti skutečného poznání. Cyklus obrazů bude na výstavě doplněn sérií monotypů z různých tvůrčích období malířky Bednářové. Z připravovaného cyklu obrazů z cesty po Toskánsku budou na výstavě k vidění dvě díla.

Byl by hřích pokazit toto vyznání doplněním takových těch multibilančních řečiček, jako třeba že paní autorka je zjevem, nebo jak moc je plodná, a taky jestli je nebo není prodejná, a ještě… Kéž i ty nejtenčí ozvěny této novosíňské výstavy doznívají dlouho, dlouho, předlouho...

Autoři textu:

Miloslav Král Český a Ivana Bednářová, srpen 2017