Vernisáž výstavy obrazů Davida Němce

Do 21.1.2017 bude v Café Jericho, Opatovická 26, Praha 1, přístupná výstava obrazů Davida Němce.

Výtvarník a hudebník David Němec se narodil v roce 1961 v Praze jako pátý ze sedmi dětí psychologům Daně a Jiřímu Němcových.

Měl velmi pestré dětství, zejména díky tomu, že byt Němcových v Ječné byl centrem uměleckých a intelektuálních setkání, přednášek, čtení, koncertů a jiných duchovních soaré. Chodili tam básníci, literáti, hudebníci, výtvarníci, umělečtí teoretici, filosofové, teologové… A tak už ve svých jedenácti, dvanácti mohl David poznat Magora Jirouse, Mejlu Hlavsu, Vratislava Brabence, Pavla Zajíčka, Dino Vopálku, Zbyňka Hejdu, Andreje Stankoviče, Eugena Brikciuse, Karla Nepraše, Jana Steklíka, Otu Slavíka, Paula Wilsona, manžele Ságlovy a další význačné osobnosti naší neoficiální kultury.

„Mě ale nejvíc zavoněl terpentýn v těch ateliérech kamarádů,“ říká David Němec v seriálu Fenomén underground. „To byli Ota Slavík, Zbyšek Sion, Karel Nepraš… Ne že by mě nějak vedli. Spíš mi ukazovali, jak žili, jak nemohli vystavovat – nebo víceméně málo…Takže jsem je bral tak nějak celkově, že i ten jejich život mi připadal v pořádku. Že to je, jak to má bejt.“ Už od dětství tedy David maloval a také fotografoval, stejně jako jeho o rok starší bratr Ondřej. Jako každé dítě samozřejmě sám pro sebe objevoval nové a nepoznané, takže mezi jeho výtvarné vlivy lze uvést Mikuláše Medka, Bohuslava Reynka, Marcela Duchampa, Otu Slavíka, Zbyška Siona a vlastně cokoli zajímavého, co ze světa umění přicházelo – nejednalo se jen o malíře a sochaře, ale svými stavbami ho ohromovali třeba architekti gotiky…

V roce 1975 se David svou tvorbou zúčastnil Počernického bienále, což byla každoroční podzemní výstava členů a příznivců Křížovnické školy, a coby 14letý si odnesl 1. cenu. V tomtéž roce se podílel na designu oblečení hudebníků Zajíčkovy skupiny DG 307 pro vystoupení v Kostelci u Křížku, konané při příležitosti svatby plastika Mejly Hlavsy a Davidovy starší sestry Jany. Ivan „Magor“ Jirous to komentoval v roce 1979: „Když se David podílel na oblečení hudebník pro vystoupení skupiny DG 307 v roce 1975, se samozřejmosti vybral suroviny z odpadkových košů ve své domácnosti. Udělal pro členy skupiny náhrdelníky z cigaretových vajglů, bramborových odpadků apod. Ale oni tehdy neměly šokantní, odpudivý charakter. Pod dotykem Davidových rukou vznikaly ze všech těchto zavržených věcí a odpadků věci brutálně krásné výtvory.“

David Němec ukončil ZDŠ v roce 1977, ale vzhledem k aktivitám rodičů (a nakonec i svým vlastním) v undergroundu a disentu, mu nebylo umožněno jít na střední školu a tak nastoupil do učení, obor umělecký pasíř (práce s barevnými kovy). V tom čase se seznámil s dalšími lidmi z disentu, Václavem Havlem, Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským, Vlastou Třešňákem, Jaroslavem Hutkou atd. A stejně jako jeho rodiče zažil David spoustu setkání s disentem a androši v různých komunitních barácích – například v Řepčicích, na Nové Vísce, Kerharticích, a každoročně několikrát zajížděl i na Hrádeček na chalupu Václava Havla.

Na začátku léta 1978 se uskutečnila první Davidova samostatná výstava – samozřejmě neoficiální – na půdě za bytem kamaráda Pavla Brunhofera v Náplavní ulici. Pavel onu půdu na podzemní (vlastně „nadzemní“) výstavy poskytoval průběžně, proběhlo jich tam asi deset; tou poslední byla v devětasedmdesátém vernisáž dětských děl Eugena Brikciuse, kterou vybrali esenbáci v čele s obávaným pplk Felixem Danišem. Jinak výstav (většinou společných), jichž se David se svými díly zúčastňoval, proběhlo na konci sedmdesátých let několik, většinou se konaly po bytech, zahradách a barácích, v Praze i na venkově.

David měl samozřejmě blízko i k literární tvorbě a též k hudbě (najmě alternativní). Psát poezii začal právě na konci 70. let, přičemž k jeho nejoblíbenějším tvůrcům patřil rakouský básník lyrického expresionismu Georg Trakl. Sám David ale přiznává, „že toho nenapsal moc, protože malování převážilo“. Co se týče hudby, nepůsobil stabilně v nějaké kapele, ale kupříkladu v říjnu 1978 byl jedním z pozvaných hudebníků (na alt-saxofon), kteří si v Radiopaláci zahráli se skupinou Žabí hlen, později si účast v tomto ulítlém a flexibilním tělese zopakoval na 9. Pražských jazzových dnech, když kapela vystoupila v hale na Folimance. Na jaře devětasedmdesátého se ovšem David stal regulérním členem obnovených DG 307 a zúčastnil se nazkoušení programu „Dar stínům“ (pro kapelu napsal hudbu k písním „Anarchistická milenka“ a „Řeka citu“) – koncert s tímto programem proběhl na baráku v Nové Vísce, vzápětí byla pořízena bytová studiová nahrávka. Na podzim pak s „dégéčky“ nacvičil i program „Pták utrženej ze řetězu“, který byl opět koncertně předveden na Nové Vísce, a posléze zrealizována i nahrávka tohoto programu. Kromě vokálu v některých skladbách je výčet nástrojů, které obsluhuje, velmi rozmanitý: piano, housle, kytara, harmonium, židovská harfa…

Ale ještě předtím zažil David velký zásah do života, když v květnu 1979, v den jeho osmnáctých narozenin, zatkla policie jeho rodiče Jiřího a Danu, pro jejich aktivity ve VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Pogrom se týkal i dalších lidí z disentu, ve vazbě se jich octlo celkem deset. Po uvěznění rodičů podepsal David Chartu 77, a vzápětí se krátce octl na Ruzyni také. Ve svém textu z roku 1979 píše: „Jel jsem s Charliem Soukupem a Tomášem Liškou do Polska. Domluvili jsme se s kamarády z KOR (Komitet Obrony Robotników), že s nimi budeme držet hladovku za propuštění lidí z VONS. Jenže před kostelem v Lešné Podkově u Varšavy, ve kterém jsme měli hladovku držet, nás sebrali polští fízlové, odvezli nás na hranice, kde nás předali českým fízlům, a ti nás odvezli do Prahy. Tam mě ostříhali dohola – vlasy jsem měl do pasu – a na celu ke mně dali chlápka, který mi rozbil hubu. Pustili nás za pět dní. Říkal jsem jim, že mi to nevadí, že mám na Ruzyni mámu, tátu a spoustu kamarádů, ať si nás klidně zavřou všechny, že stejně nic jinýho neuměj.“

V létě 1980 se David podílel na nahrávce DG 307 „Torzo“, poslední před odchodem Pavla Zajíčka do emigrace. Zároveň se v tom roce vyučil a poté začal večerně studovat dvouletou nástavbu umělecko-řemeslného zaměření s maturitou. V tom čase se pohyboval v okruhu přátel-vrstevníků, kteří později založili „Revolver Revue“, časopis II. generace undergroundu: byli to mladí literáti, hudebníci, výtvarníci a fotografové (jmenovitě kupříkladu Jáchym Topol, Filip Topol, J.H. Krchovský, Viktor Karlík, Vít Kremlička, Vít Brukner, Marek Hlupý, Martin Socha, bratři Václav a Vojtěch Stádníkové, Bettina Landovská, Tereza Hradílková, Saša Vondra, Ivan Lamper, Petr Placák a další).

David Němec nástavbu zakončil maturitou v roce 1982. Poté dělal zkoušky na AVU, byť předpokládal, že jako persona non grata nemá šanci. Předpoklad se ukázal jako přesný, a tak od roku 1983 začal pracovat jako topič v hotelu Axa v ulici Na poříčí a po roce pak v porodnici v Londýnské ulici v Praze. Zároveň dál tvořil a jeho díla se objevovala na různých podzemních (společných i samostatných) výstavách: je možno jmenovat samostatnou v bytě Na Santošce na Smíchově nebo společné výstavy v Chýni u Prahy. Jinak podstatou Davidovy tvorby byly figurální obrazy s různými tématy (křesťanská symbolika, spiritualita, existencionalismus, ale i humor, vycházející z české grotesky).

V roce 1987 proběhly dvě významné neoficiální výstavy, na nichž měl David svoje díla: časopis Vokno uspořádal open air výstavu na pražském Střeleckém ostrově, tedy z nábřeží dobře viditelnou, kterou tudíž ukončil zásah policie (výstava je zdokumentovaná Videomagazínem Vokna). A pak to byla rozsáhlá „Konfrontace VI“ – velká neoficiální společná výstava ve Špitálské ulici v Praze, kde svá díla představilo na 80 (sic!) výtvarníků (kromě Němce namátkou třeba David Cajthaml, Tomáš Císařovský, Jiří David, Stanislav Diviš, Marek Hlupý, Viktor Karlík, Vladimír Kokolia, Jiří Kovanda, Tereza Kučerová, Jiří Načeradský, Aleš Najbrt, Petr Nikl, Rostislav Novák, Magdalena Rajnišová, Jaroslav Róna, Somona Rybáková, František Skála, Čestmír Suška, Laco Teren a další). O dvě léta později byla uspořádána další velká společná výstava, nazvaná „Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici“, společná výstava ve Vinohradské tržnici v Praze (1989), přičemž zde v mnoha případech nalézáme stejná jména jako u Konfrontace (navíc třeba Michal Matzenauer, Věra Nováková, Rudolf Němec, Iva Vodrážková atd.)

V tomtéž roce, tedy devětaosmdesátém proběhla i první Davidova samostatná výstava – řekněme na oficiálnější bázi –, konaná v žižkovském Junior klubu na Chmelnici. Rok 1989 pozitivně zasáhl také do jeho osobního života: vzal si za manželku zpěvačku Plastic People a Půlnoci Michaelu Pohankovou.

V létě toho roku byl s lidmi z Polsko-československé solidarity domluven Festival nezávislé československé kultury, který se měl konat začátkem listopadu ´89 v polské Wroclawi. V rámci festivalu byla v plánu i výstava neoficiálních umělců, jejíž organizace se ujal David Němec s několika přáteli. Sehnali na padesát děl od 29 umělců, vybavili všechna možná potřebná povolení, vypravili kamion, který se rozjel k česko-polské hranici. V Harrachově byl ale zadržen tuzemskými pohraničníky. Vernisáž se přesto konala. David se totiž tajně (přes NDR) do Polska dostal, na akci byl tedy přítomen – mj. se zde setkal s otcem Jiřím, který byl donucen před šesti lety k emigraci. Samotná vernisáž vypadala tak, že ve wroclavské galerii Zero visely prázdné rámy a v každém z nich nápis ZABAVENO a jména malířů a sochařů.

Po politických změnách v Československu se nakonec expozice děl pod názvem „Zabavená výstava“ uskutečnila v roce 1990 v Galerii mladých, u Řečických. V té době už existoval i polský katalog „Czechoslowacja – sztuka mlodej generacji“, v němž je David zastoupen mj. textem „Cesta tam a zase zpátky“ o wroclawském setkání z roku 1989.

Po roce 1990 začal výtvarník vystavovat už oficiálně, jmenujme třeba prezentaci jeho děl na společné výstavě „Polymorphie: Kunst als subversives Element Tschechoslowakei 1939–1990“ v Martin-Gropius-Bau v Berlíně. Přitom stále topil v porodnici v Londýnské. Od roku 1995 pracoval David jako počítačový grafik, pak se na čas vrátil do Londýnské ke kotlům. V roce 1996 udělal cover design k CD „Půlnoc with Elliott Sharp & Gary Lucas – Live In New York“. V sezóně 1997–98 se opět jako počítačový grafik podílel se na vytváření programu pro dyslektiky. Od roku 1998 pracoval (a pracuje dodnes) jako grafik týdeníku Respekt. Od roku 1997 připravoval cover design obalů postupně vydávaných CD Plastic People, kterých do roku 2002 vyšlo deset. V osmadevadesátém se Davidova díla octla na společné výstavě „Mezi otázkou a odpovědí“, v galerii Bayer & Bayer v Mostecké ulici v Praze. Poté vytvořil cover design CD, na němž je zachyceno společné živé vystoupení těles PPU a Agon, v němž předvádějí nové nastudovaní plastikovských „Pašijových her“

V roce 2009 se uskutečnila vzpomínková výstava ve Wroclawi: k ní David napsal: „Účast na tvoření je tak fascinující, že mě tato posedlost stále ne a ne pustit. A ta vůně terpentýnu. Tak rád se jí nechávám svádět. Čichové buňky mě ještě neopouštějí, narozdíl od sluchu a zraku. O posedlosti modrou barvou se snad nebudu ani rozepisovat.“ Na rok 2012 připadly dvě výstavy – Davidova samostatná výstava „Skutečná událost“ v pražské galerii Montmartre, a pak společná výstava v pražské galerii Nová síň – „Aukce výtvarného umění: Předaukční výstava“. Ukázky jeho výtvarné tvorby následně vyšly v antologii druhé generace undergroundu, nazvané „U nás ve sklepě“ (2013).

David Němec žije v Praze, má dva syny a tři dcery, vůní terpentýnu se nechává svádět dodnes, což znamená jediné: posedlost tvorbou ho nadále neopouští…

Zdroj:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221009-vecna-jecna/8479-david-nemec/