Vernisáž výstavy No word for home / Chybí slovo pro domov

Tato výstava spojuje umělkyně z České republiky a Levanty a pohybuje se mezi angličtinou, češtinou a arabštinou, aby zkoumala exil jako tělesnou i jazykovou zkušenost a to, jak se ženská forma stává místem, kde se střetávají překlad, vykořenění a veřejná paměť.

Ženy, které se musely znovu narodit v jazycích jiných lidí. Ženy, které překročily hranice a probudily se v tělech, jež už nedávala úplně smysl – příliš viditelných, nedostatečně viditelných, příliš cizích, příliš intimních. Exil vás neposouvá jen po mapě. Přepisuje vaše maso a pak od vás žádá, abyste se chovali, jako byste se narodili plynně.

Název se záměrně láme.
V angličtině No Word for Home končí předčasně, jako by si někdo skousl zbytek věty.
V češtině Chybí slovo pro domov přiznává, že chybí slovo pro domov, pro pomalý, tvrdohlavý akt příslušnosti. V arabštině لا كلمة للوطن، سوى العودة nabízí jako překlad vlasti pouze návrat – slib, který může zůstat podmíněný.

Mezi těmito třemi jazyky leží území, které díla obývají: ženy, jež se snaží protáhnout samy sebe skrze nekompatibilní gramatiky – národní, jazykové, genderové. Přitom se některé části ztrácejí. Rameno. Krk. Křivka prsu. Způsob, jakým zněla touha v jednom jazyce a v jiném se hroutí. Ženské tělo se stává textem neustále revidovaným pravidly druhých, redigovaným tak, aby bylo přijatelné, žádoucí, zaměstnatelné, neškodné.

Zde jsou tyto zásahy zviditelněny – nikoli jako estetický efekt, ale jako důkaz. Filmové dílo vystavěné ze soukromé korespondence „nesdílí“ intimitu. Kontaminuje ji. Opatřuje ji titulky. Vytahuje ji na veřejné světlo, dokud něha nezačne působit zprostředkovaně, filtrovaně, zpracovaně – jako by blízkost musela projít podmínkami někoho jiného. Portrét odmítá čistou konzumaci subjektu; pohled se s vámi setká jako zamčené dveře a vy jste nuceni všimnout si vlastní neodbytnosti při pokusu o vstup. Tato díla exil neromantizují a ani jej neřeší. Neuklidňují diváka empatií. Říkají: toto je cena čitelnosti a toto se stane, když je čitelnost vyžadována.

A přesto něco proklouzne mezerami. Sdílené zachvění. Důvěrně známý úhel páteře. Pocit, že se i v exilu a dezinterpretaci poznáváme navzájem víc, než bychom měli. Díla setrvávají v tomto nabitém prostoru – neklidném, nečekaně něžném – kde se nic nepřekládá čistě, ale význam si přesto neústupně nachází cestu.

Kurátorka: R. K. Ní Crónaile
školitelka práce: Karina Kottová