Vernisáž výstavy Nikola Brabcová: Leknínový čaj

Do 7.7.2019 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá instalační výstava Nikoly Brabcové: Leknínový čaj.

kurátorka: Gabriela Kotiková
ve spolupráci s Michalem Klodnerem
zvuk: 2046

GK: V textu Michala Klodnera, který je součástí této výstavy, autor (velmi zjednodušeně řečeno) mluví o tom,  že je třeba změnit  naše uvažování o technologiích i jejich používání.  V tom smyslu, že je důležité vytvořit jiný způsob komunikace než ten, který je nám vnucován a používat technologie k vytvoření vlastních nezávislých struktur tzv. enkláv a ostrovů, které budou lépe a přirozeněji odpovídat svobodnější komunikaci. Věříš v tuto možnost vytvoření svobodnějšího prostředí skrze použití technologií?

NB: Myslím si, že je důležité vytvářet alternativy velkým komerčním a mocenským strukturám i institucím a také do nich zároveň pronikat, ovlivňovat je a narušovat. Umět k tomu dobře využít digitální prostor, ale pečovat i o vztahy mezi lidmi skrze komunity a spolky. Jsem pro tyto struktury nijak zvlášť neuzavírat do sebe, nevydělovat a pracovat na tom, aby byly co nejvíce otevřené a přístupné všem, kdo o ně mají zájem, tak jak Michal píše ve zmíněném textu: 

„A podle toho, jak budou vstřícné a otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů a parazity, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.”

Zároveň mi ale přijde důležité se snažit tyto mediální strategie pochopit a rozkrývat to, v čem se uzavíráme. Jsme zvyklí se pohybovat v rámci vyšlapaných cest a přestáváme být ostražití, jak tyto systémy fungují, nebo kdo je ovládá, vydělává na nich, a jak námi manipulují. Zajímá mě, jak média deformují náš způsob vidění a co nám předkládají jako realitu. Podle mě je hlavní problém, že vše prostupují a ovládají marketingové strategie, které nás tlačí směrem k jejich největšímu zisku a zneužívají vše, včetně politiky. 

V textu Michal Klodner také zmiňuje slova Jussi Patrika, teoretika mediální archeologie, který nabízí post-strukturalistickou perspektivu komplexních dynamických systémů, a fenomény jako počítačové viry a červy vykresluje jako endemity digitální sféry. Dá se říci, že je možné se dívat na nová média a srovnávat je s přírodními strukturami?

Myslím, že technologické systémy čím dál více fungují na bázi přírodních struktur a také se třeba pokoušejí simulovat to, jak přemýšlíme a zároveň naše myšlení ovlivňují i zpětně. Když se pohybujeme v rozhraní počítače, přeskakujeme z jedné stránky na druhou, komunikujeme, pracujeme v určitých programech, čteme zprávy, sledujeme videa, používáme telefon, získáváme informace ze sociálních sítí, to všechno je nějak uspořádané. Skrz to vidíme svět. Internet nás může přiblížit velkému počtu informací, které ale určitým způsobem deformuje. Máme tendenci těmto informacím věřit a zapomínáme, že mohou být i další úhly pohledu, které se k nám již nedostávají. Z počítače můžeme kliknout a vidět celý svět, a přesto je tak těžké ho pochopit. Jsme uzavřeni v jednotlivých oborech a nejsme schopni podívat se mimo ně, odkud a jak k nám věci přicházejí.

Možná něco tak odlišného od člověka jako technologie nám umožňuje více pochopit, kdo jsme a jak fungujeme, ale vcelku si myslím, že je k pochopení hlubších souvislostí nepotřebujeme. Myslím, že to víme nebo tušíme a technologie nás mohou od sebe samých v konci spíš vzdalovat.

Náš život je již neoddělitelně spjatý s internetem a neustále přicházejí nové technické vymoženosti. Myslíš si, že jejich stále rychlejší vývoj pomůže k řešení aktuálních problémů světa?

Nemyslím si, že je potřeba stále vyvíjet tolik nových technologií, vylepšovat jimi lidské mentální i fyzické schopnosti nebo že by se tímto způsobem mohla nějak zásadněji vyřešit třeba ekologická krize. Výroba všech těchto nových technologií spotřebovává další nerostné zdroje, které stále těžíme. Je třeba naše potřeby začít naopak regulovat a omezovat, a to na úkor zisku a blahobytu. 

Měli bychom vidět svět v jeho celistvosti jako systém, kdy je vše na sobě závislé, nemůžeme donekonečna čerpat ropu a uhlí a další nerostné suroviny, ničit půdu, znečišťovat vodu, už teď jsme ve fázi, kdy je problematické tyto zdroje těžit, ropný vrchol je už dávno za námi a podle mě například elektromobily nic moc nevyřeší, protože jsou závislé jen na další těžbě.

Ve své práci na této výstavě vytváříš jakési propojení mezi přírodními a technologickými systémy, je to však paradox, propojení přírody a technologií, které ve své podstatě jsou neekologické.

Paradoxy mě zajímají, dá se na nich dobře zvýraznit, jak věci fungují. Vytvoření filmu, instalace nebo třeba text je pro mě způsob jak o věcech přemýšlet, formulovat myšlenky během živého procesu a zároveň se o ně s někým podělit a reflektovat je.

Výchozím bodem pro tuto instalaci byla pro mě myšlenka z knihy A Geology of Media o tom, jak média, která se zdají být nehmotná, ve skutečnosti hmotná jsou a do jaké míry zatěžují životní prostředí. Kolik kabelů a vláken, obrazovek, reproduktorů a vysílacích věží nás obklopuje a z čeho jsou vlastně vyrobené. Přemýšlela jsem, jak je absurdní strávit denně tolik času pozorováním světa skrze telefony, počítače, tablety… 

Chtěla bych tedy obrátit pozornost zpátky k divákovi a umožnit mu vstoupit do křehké konstelace vztahů mezi objekty a video, ve kterém jsem použila některé citace z knihy Radomila Hradila o duši rostlin. Nasměrovat pohled k materiálům, které nás denně obklopují a vyvolat dojem, že se vše odehrává podobně jako doma na koberci nebo na kuchyňské lince, že sledujeme záběry z telefonu a přitom pijeme leknínový čaj…

Gabriela Kotiková, Nikola Brabcová