Vernisáž výstavy Nepsaný dopis

Drahý příteli,

prosím omluv mé delší mlčení, ale byl jsem zaneprázdněn řadou dopisů, do kterých jsem mohl nahlédnout v posledních dvou letech. Získaly si mě na dlouho, protože nejsou ledajaké. I když některé z nich zůstaly na papíře, do obálky je nesložíš. A co je nejdůležitější, jsou to dopisy plné vyprávění, avšak bez jediné věty. Patří na stěnu, někdy do prostoru, a jsou určeny k dívání se.

Nedávná událost mě přiměla k tomu, abych Ti o nich přeci jen napsal. Byl jsem totiž čtenářem konverzace dvou přátel, která mě překvapila svojí mimořádnou jazykovou pestrostí, hloubkou myšlenek a rozsahem. Bylo z ní znát, že už jen způsob, kterým jeden druhému píší, utužuje jejich přátelství. A protože to byl dialog starý bezmála šedesát let, rozesmutnil mě. Byl dnešním dnům tak cizí! Jako by dnes člověk takové texty ani nepotřeboval, natož aby je psal.

A proto jsem za ty netradiční dopisy tak vděčný, víš? I když je jen pozoruješ, vracíš se v nich k půvabu třeba i zcela běžných rozhovorů. Všechny navíc nejenže vypráví, ale pracují i se samotnou stavbou vyprávění, jež je pro ně důležitá stejně jako zpráva samotná.

Prosím, podívej se na některé z nich a budu moc rád, když mi dáš vědět, co si o nich myslíš nebo jaký příběh v nich sleduješ…

Přeji Ti, ať máš pěkné léto
tvůj Jan