Vernisáž výstavy Možná nevadí, když ten stín chybí
Do 6. 2. 2022 bude v Galerii Kurzor, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá skupinová výstava Možná nevadí, když ten stín chybí.
Vystavující: Libuše Jarcovjáková, Markéta Kinterová, Karolína Rossí, Jan Dienstbier, Lukáš Kubec, Ondřej Vinš, Adam Vačkář
Kurátorky: Sráč Sam a Denisa Bytelová
Zamýšlíme se, co se bude dít, nějaké nahodilosti připouštíme a neodháníme nečekané. Představujeme dějinné události, nebo jen scény a inscenace? Zátiší jako znamení, že zařízení domova je dokončené, je zútulněné, dekorované. Jakkoli nízkým se nám toto může jevit, je blízkost s divákem potvrzena bez ohledu na kvalitu užitého díla, jeho reprodukce či mutace. Ohlasy, které tento žánr vyvolává, bývají nepatrné, zátiší jsou často vnímána jen jako poskytovatelé atmosféry. Neodmyslitelně umění, zřejmě na pokraji užitého.
SrS
Umění ve své rozmanitosti nabízí řadu odpovědí, které nelze najít jinde. Jednotlivé žánry při našem hledání působí jako orientační body. V době adventu jsme se rozhodly věnovat zátiší. Žánru, jenž nás dlouhodobě zajímá pro svou rozšířenost, lidovost i řadu rozporů, které ze své podstaty obsahuje. Zátiší bývá útočištěm pro pohled. Inklinace k určitým typům zátiší s sebou nese silnou výpověď o nás samých. Někdy nás přitahují kompozice, nad nimiž můžeme mít plnou kontrolu, jindy naopak vřele přijímáme nalezené předměty s jejich emanací jsoucna a nahodilosti.
Všichni oslovení autoři se tématu věnovali vyčerpávajícím způsobem. Především nás zajímalo zátiší ve fotografii, ale dostaly jsme se i mimo tuto oblast. Na výstavu jsme přizvaly Karolínu Rossí, která ve svých projektech často vytváří instalace připomínající zvětšená zátiší. Její práce současně zastupují meditativní polohu, kterou považujeme za charakteristickou pro tento formát.
Byly jsme pohnuté autorským přístupem Ondřeje Vinše a jeho schopností propojit svůj osobní – až vědecký – zájem o starověké texty s kurátorským zadáním a s následným přepisem do vznikajícího díla. Vinš pro své sdělení nalezl adekvátní jazyk. Jde o subtilní, přesto ale velmi silné zhmotnění fascinace z dochování snů starých 3500 let a z možnosti jejich přečtení.
Lukáše Kubce i Adama Vačkáře jsme sice oslovovaly kvůli jejich okouzlujícím květinovým zátiším, oba ale měli nakonec potřebu vyjádřit se k tématu novým způsobem. Adam Vačkář se věnoval fenoménu bolševníku a jeho kulturním konotacím spojeným s dekolonizací přírody, násilnou migrací rostlin nebo jejich původností. Lukáš Kubec provedl autoregresi a pokračoval v archivaci nevinnosti. Před objektivem ale tentokrát nestály dětské tváře, nýbrž předměty, jež mu zůstaly z času tráveného s dcerou. Nejedná se o zátiší, ale o portréty předmětů nasycených emocemi. Aniž bychom museli znát souvislosti, působí ony záznamy ve své úspornosti až epicky.
Nečekaná návaznost na Kubcovy portréty vyplynula při výběru prací Libuše Jarcovjákové. Ta nám poskytla sérii Sny dětského pokoje, kterou vytvořila v polovině devadesátých let. Soubor prací vznikal pomalu, v klidu zázemí domu v Příbrami. Zdánlivě nahodilé sestavy jsou výsledkem opakovaných experimentů a uchvácení během procesu focení. Ze série jsme vybraly jen segment, i tak se ale jedná o bohatou dokumentaci dobových emocí.
Ve srovnání s ostatními vystavujícími zastupuje Jan Dienstbier polohu pozorovatele. V lese opakovaně hledá již existující kompozice, které rámuje formátem snímku. Typická je pro něj centrální kompozice, v níž figurují kmeny nebo pařezy.
Markéta Kinterová se věnuje především veřejnému prostoru, a to z mnoha různých perspektiv. V souvislosti se zátiším využila své úvahy o přechodech mezi soukromým a veřejným a obvyklý pohled spojený s daným žánrem obrátila: od zátiší pozorovaného k zátiší pozorujícímu. Na nekonečném pozadí se odvíjí transformované urbánní obrazy a v úrovni našich hlav se náhle objevují oči. Pokojná náruč žánru je dočasně zpochybněna.
Po přehlídce možných poloh uměleckého ústraní se můžeme vrátit do svého pokoje a nechat v klidu rozvinout štěstí mikroutopických příběhů naznačených v zátiší.
Denisa Bytelová