Vernisáž výstavy Mezi veřejným a intimním

Do 23. 7. 2023 je v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava Mezi veřejným a intimním.

Vystavují: Pavel Dušek, Olina Franco, Jan Miko, Filip Nádvorník, David Strauzz, Edita Pattová, Petra Valentová

Kurátorka: Vlasta Čiháková Noshiro

Veřejný prostor bývá stavěn do protikladu k prostoru soukromému. Veřejná sféra, jako přímý protiklad k sféře soukromé, slouží zabezpečení životního chodu společnosti a jeho ochraně. Na veřejné scéně se musíme chovat společensky, zachovávat určité normy a konvence, často užíváme i „fasádu“, pomocí níž maskujeme pravou tvář našich úvah. Oproti tomu prostor soukromý žádnou masku nesnese, je to prostor osobní, založený na naší bytostné identitě jakožto prostor intimní. Pravdou však je, že internet nebo mobil, či virtuální realita nám soukromí dnes narušují, neboť překračují křehké hranice mezi oběma sférami.
Pro umělce je veřejný prostor všechno, co stojí mimo galerie a výstavy. Rozlišují pojem street art a gallery art. Setkání diváka s uměním ve veřejném prostoru se odehrává v prostředí, jež pro navázání osobního vztahu je obtížné a víceméně nahodilé. Umělce však reakce diváka zajímá. Do galerie nebo výstavní síně divák vstoupí, když cíleně vyhledává setkání s uměním. Ale na ulici města, na nádraží či v městském parku? V takovém případě funguje veřejný prostor jako prostranství, kde divák pouze sdílí záměr umělce přetvořit ho na reprezentativní, estetický či ryze účelový.
Umění ve veřejném prostoru vždy sehrávalo významnou společenskou roli – kromě estetického účinku vyjadřovalo statut objednavatele, v případě státních zakázek i charakter vládnoucí moci, zkrášlovalo veřejná prostranství a podtrhovalo význam důležitých budov. Veřejný prostor byl tak vždy spojen s účelovými útoky na naše vnímání. Svým charakterem také ovlivňoval umění směrem k populismu. Proto je pro umělecké dílo nepostradatelná konfrontace s uzavřeným prostorem galerie, s veškerou jeho intimitou, vybízející i k přímé interakci diváka. Galerie slouží k prokázání koncepčních hodnot díla, jež dílo opravňují ke společenské angažovanosti, aniž by nutně docházelo k vandalismu. Dílo však může být použito též v podtextu méně vážném, mimo neblahé ovlivnění populismem třeba v politických kampaních, komerční reklamě nebo protestních a zábavních akcích. Na rozdíl od toho mu vážnost galerie zajišťuje zázemí pro tvorbu nepopiratelných tvůrčích hodnot.

Galerie kritiků konala kontinuálně od r.2020 výstavy intermediální koláže u příležitosti Mezinárodního dne koláže (World Collage Day), pořádaného každoročně pod mediální záštitou Kolaj Institute a Kolaj Magazine v Kanadě / USA. Koláž, popřípadě asambláž, jsou dnes ve světě pojímány jako prazdroj angažovanosti umění do sféry veřejného prostoru. Koláž vytvořila platformu v expandované formě nejen street artu, ale i mail artu, urban artu, graffiti apod. Umělci, účastnící se této výstavy, mají všichni zkušenost s koláží a zhodnocuji ji ve prospěch intermediálně koncipované malby.

Pavel Dušek (1992) vystudoval pražskou AVU v ateliéru Michaela Rittsteina (2012-2018) a rovněž absolvoval stáž na ISI v indonéské Jogdžakartě (2016). V rámci generace vychovávané virtuální realitou počítačových her, vystavuje své obrazy od roku 2012 a zároveň mu jde o komplexní, tvořivé uchopení společensky frekventovaných, veřejných prostor. Realizoval např. mural na stanici metra Vltavské v Praze, společně s Jozefem Šmídem. Od konce roku 2020 umělec koncipuje své malby jako různorodé dialogy mezi zobrazovanými předměty. Formálně si zakládá na kontrastu a různosti použitých malířských prostředků či materiálů, od hladké plochy přes kresbu po pastózní struktury barev s příměsemi. Jeho výrazným specifikem je kolorovaný beton, dlouhodobá série maleb na podkladu betonu, s níž expandoval ven z galerie do veřejného prostoru a nazpět v různých městech Evropy. Kladl si přitom otázku, jaká je hranice mezi uměním a vandalismem ve vnímání a přístupu diváka ve venkovních lokalitách. Pro něho samotného je tvořivá vizualita principiálně nejsilnějším prvkem, jež diváka esteticky i eticky oslovuje.

Olina Franco (1962) je pražská výtvarná umělkyně, jejíž tvorba má jedinečné místo na současné scéně vizuálního umění. Vystudovala AVU v Praze, ateliér grafiky u prof. Ladislava Čepeláka, namísto grafického lisu si však pořídila svářečku a nářadí k tvorbě smaltovaných soch a velkoformátových smaltů. Její kreativita se ve všech jejích dílech prolíná s atraktivně pojímanou ženskou tematikou a genderovým vnímáním.Takto laděné dílo odstartoval projekt Mamograf – Žena ve vašich rukou a ženská výtvarná skupina autorky, nazvaná Koza Nostra, pak zvedla stavidla k zábavnému a podnětnému prožití období 90.let, plného nových feministických myšlenek a výrazových možností. Soubor soch s názvem Holky – Burky, železných žen ve tvaru homole, soch dovedených k dokonalosti s použitím různých detailů „objets trouvés“ a ozvučením, přišel ještě později, avšak s velkolepým účinkem. Sochařka si vědomě pohrává s vyjádřením ženské identity v lehké ironii a občas i karikující formě. Její Holky – Burky jsou zobrazením nejrůznějších stereotypů, traumat, fobií a úzkostí, které běžně skrýváme, nebo pudově vytěsňujeme, zároveň však i projevem osobní a náboženské svobody. Autorka při tvorbě reliéfní koláže používala trefný název figurllage.

Jan Miko (1978) věnuje svou pozornost světu podzemních drah. Je jedním ze zakládajících členů Graffiti scény v Praze a od roku 1995 maluje ve veřejném prostoru obrazy na zdivo a vozy metra. V roce 2006 odjel do Paříže, kde vystavoval v galerii Duplex a náhradou za nástěnné graffiti začal malovat na plátně interiéry zastávek metra. Obrazy vznikaly ve stylu strukturované industriální abstrakce. Podklad tvořily materiály nalezené v metru, písek nebo úlomky nečistoty, doplňované různými předměty, např. deníku Metro nebo jízdenek, určených ke koláži. Umělec pak své obrazy dotvářel olejovým pastelem jako klasickou nástěnnou malbu anebo naopak vlepoval nalezené materiály do rozpracovaných obrazů s malířskou technikou. Po návratu z Paříže vstoupil na pražskou UMPRUM a do roku 2009 se školil v ateliéru prof. Stanislava Diviše. Ve snaze zachovat si svébytný rukopis s východiskem v akční malbě asistoval i ve studiu akad.mal. Víta Soukupa. Jeho obrazová tvorba se zformovala v srdci veřejného prostoru, kde hlavní roli nehrála ani tak společenská kritika či revolta umělce, jako potřeba zespolečenštit výrazně anonymní, sterilní a systemizované prostředí metra.

Filip Nádvorník (1995) je jedním z nejzajímavějších tvůrců mladé generace. Je absolventem ateliéru Kresba na Fakultě umění v Ostravě, představitelem umělecké scény v Jeseníku. V jeho tvorbě se mísí témata spojená s moderním a tradičním způsobem života. Malířsky reflektuje vlastní zkušenost života na vesnici, s farmařením, chovem zvířat a polními pracemi. Tyto náměty organicky spojuje s obecnými fenomény jako je krajina, osidlování či vykořenění migrantů, hledání domova a vlastní identity. Maluje obrazy s přesahem do vnějšího prostředí, jež ho samotného zachycují v přirozených polohách farmáře, malíře nebo řemeslníka. Jsou deníkem pracujícího člověka, jehož role se vzájemně prolínají a jsou také výpovědí o mužských ideálech v životě společnosti. Malířova tvorba je kultivovanou směsicí motivů rozmanité manuální dřiny, od citlivých kreseb a koláží malých formátů na papíře až po velké, kompozičně čisté malby, s občasnými výlety do projektů ve veřejném prostoru. Autor reflektuje společenské klima hloubkově, ačkoli jeho figurální zobrazení je systematicky redukováno na typické znaky či výseče celku v jednoduchých konfiguracích. Skrze výseče reality však naznačuje obsažné životní příběhy, odehrávající se v manuální činnosti venkovského života v konkrétních lokalitách.

David Strauzz (1976) je kanadský streetový umělec s českými kořeny, jenž používá zdi domů jako velkoplošná plátna pro malbu. Vytvořil např. rozměrný mural na budově bývalé Tesly Holešovice v Praze, kde zachycuje portrét dívky, zachmuřené kvůli vadnému ovzduší okolí. Cílem nebylo jen oživit industriální prostor, ale také pomoci tamějšímu životnímu prostředí, neboť obraz dokázal díky obsahu speciálních minerálních barev očistit ovzduší od škodlivých látek. Umělec se narodil v Kanadě v emigrantské rodině 70.let, jež se po změně režimu vrátila do vlasti. Věnuje se kromě urban artu a portrétů i figurální abstrakci v malbě. Tvoří obrazy štětcem na plátně či na dřevěných deskách, zatímco pro velké venkovní muraly používá spreje. Velkoplošné portréty jsou jeho výraznou doménou, tvoří je pomocí kombinovaných technik a experimentace s nalezenými materiály v pouličním prostoru. Vyhledává nové techniky, aby portrétům dodal hlubší emoční a koncepční význam. Tato díla zahrnují i koláž, koncentrují se obsahově na výraz lidské zkušenosti. Plocha portrétu neznámé dívky v Holešovicích dosáhla rozměru 350 m2, použité byly barvy fungující na principu fotokatalýzy, kde kontaktem se slunečním zářením dochází k chemickému rozkladu škodlivin na bezpečné molekuly soli. Na povrchu budov se přitom netvoří vlhkost a barvy nezpůsobují ani zahřívání zdí. Velkoplošné obrazy jsou zde alternativou pro silně zahuštěné části měst, kde nejsou dostatečně volné prostory pro výsatbu zeleně.

Edita Pattová (1982) je vyjímečnou autorkou, kombinující obrazovou tvorbu a video na bázi počítačových her. V letech 2004 – 2010 studovala na FaVU VUT v Brně v atelieru tělového designu, dále na FAMU v Praze na katedře fotografie, a na School of Fine Arts, University of Leeds v Anglii. Je držitelkou cen „Osten Award“ na 43. Mezinárodním bienále kresby Osten ve Skopje (2014-2016) a 1. Ceny za video „Africký tygr“ na Mezinárodním bienále současného umění ve Florencii (2013). Její tvorba se vyvinula od prostých obrazů k současnému jedinečnému propojení kresby a malby s pohyblivou projekcí, v dynamickém vyjádření časoprostoru a magické hře s barevností. Transformuje realitu ve fikci a naopak. Jeden z prvních experimentů autorky Rituál (2008) představuje olejomalbu na plátně, zobrazující mayský obětní obřad, a zároveň tanec mládeže v městě, prostřednictvím projekce pohyblivých figur a zvuků, autenticky nahrávaných v Mexiku. Umělkyně upozorňuje, že jsme se stali předměty společenské spotřeby a propadáme se do říše kolektivního nevědomí. Usiluje tudíž o rozšíření našich vjemových zkušeností, aktivující osobní fyzickou a psychickou zkušenost těla. Instalace „Seattle Creatures“ se skládá z olejomalby na plátně a hry inspirované videohrou „Space invaders“. Na plátně je znázorněno panorama města Seattlu, na něž se promítá hra, vytvořená spolu s Pavlem Spilkou. Každý hráč má ve hře svou postavu, s níž může střílet na nepřátele. Ale pozor, nepřátelé se brání také! Video promítané na obraz vyjadřuje naše obavy ze současného světa, jichž se však střelbou hravě můžeme zbavit.

Petra (Gupta) Valentová vystudovala program MGA (2001) na AVU v Praze a program MFA (2005) na Hunter College v New York City. V roce 2003 získala Fulbrightovo stipendium pro svou sochařskou tvorbu. Má indického manžela, žije a pracuje v New Yorku, v Indii a České republice. Experimentuje s vazbou tradičních řemeslných stylů starověké Indie na současné umění. Pracuje s tiskařkami z Bagru Bhabhis, což je vyhlášené místo s přírodním barvením látek a ručním tiskem, také s tvorbou ručních výšivek na plátně. Její díla, vznikající od roku 2019 jako tzv. mentální mapy či mentální prezentace světa, jsou založená na subjektivních vjemech, s reakcí jedince na určité místo a prostředí. Jsou prakticky použitelná v interiérech i exteriérech. Autorka navštěvuje soukromou uměleckou rezidenci ArtInn v Džajpuru, kterou řídí textilní designérka Devena Singh. Zde se umělci a studenti ze zahraničí seznamují se světem rádžastánských tradičních řemesel. Je to i místo, kde se pracuje s ručním tiskem na látky. Hutné kresby opakujícího se motivu, postavené na automatické kresbě, postupně u autorky nahradil dřevotisk, díky němuž zpracovává i větší podkladové plochy. Stejně jako technika dřevotisku ji zajímá komunita místních řemeslníků, rodin, jež se věnují produkci ručně tištěného textilu. Některé vyrábějí i tiskařské formy, jiné se zabývají výhradně tiskem a barvením, další zase výhradně praním látek.

V poslední době se v informatice diskutuje pojem proxemika, neverbální komunikace lidí a řeč těla, prostorového dorozumívání, sdělování přiblížením a oddálením subjektu s objektem. Proxemika zaznamenává rozmanitý osobní prostor, který se podle jedinců individuálně liší, i podle zemí, či jde-li o obyvatele měst a venkova. Například v USA dávají lidé přednost volnější osobní zóně v rozmezí 45-120 cm, zatímco v Japonsku je zóna utaženější na 30-40 cm, v arabských zemích žádná osobní zóna neexistuje. Obecně platí, že lidé ze severu udržují mezi sebou větší vzdálenosti než lidé z jihu. Evropský standard naší osobní zóny je chápán v rozmezí 100-120 cm. Co z toho vyplývá? Vzdálené informace jsou námi vnímány především opticky, příležitostně jsou zapojeny další tělesné smysly, takže se potvrzuje, že i umění ve veřejném prostoru hraje pro nás významnou roli. Netřeba ho již podezřívat z vandalismu, vytváří osobní prostor kulturního vnímání na veřejném prostranství, je tedy důležité ho vnímat stejně pozorně jako v uzavřeném prostoru galerie. Je-li umění svou podstatou společensky angažované, není vandalské, a jako chráněné institucemi kultury navyšuje naši vzdělanost, informovanost, vkus, formuje i etické mezilidské vztahy ve společnosti.
Galerie kritiků, Palác Adria v Praze, červen – červenec 2023