Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Jaroslava Beneše a Jindřicha Zeithammla: Dialogy

15. 9.-13. 10. / Galerie Pecka / Fotografie

Do 13. 10. 2022 bude v Galerii Pecka, Vratislavova 24, Praha 2, přístupná zajímavá výstava Jaroslava Beneše a Jindřicha Zeithammla: Dialogy.

Jindřich Zeithamml (1949) sochař, grafik, vysokoškolský pedagog.

Studoval na Hořické sochařsko-kamenické škole, krátce na Akademii výtvarných umění v Praze (1968), v emigraci vystudoval Státní uměleckou akademii v Düsseldorf (1976 – 1982). Od roku 1995, kdy vede sochařský atelier na pražské Akademii výtvarných umění, žije opět v Čechách. Za svoji tvorbu získal několik významných ocenění a uskutečnil řadu důležitých veřejných realizací, např. plastika v budově vlády Severního Porýní – Westfálska v Düsseldorfu (1991), plastika pro budovu vlády v Münsteru (1992), své práce představil na mnoha samostatných i kolektivních výstavách v Německu, Francii a Čechách.

Text Josefa Mouchy o Jaroslavu Benešovi:

Jaroslav Beneš (1946) fotografuje od konce 60. let. Z počátečního realismu se v 80. letech vymanil ve prospěch reflexe vlastního média. Své tajuplné záběry, rozvíjené výhradně v černobílé škále, staví z prchavých odlesků, které zachycuje v prostředí moderních a postmoderních architektur. Jeho pozornost vyvolávají natolik abstraktní motivy, že jsou v reálu prakticky neuchopitelné. Výsledkem hry světla a stínů jsou dlouhé řady listů nabitých zvláštní sálavou energií.
Jaroslav Beneš byl napřed fotografem (ale zároveň montérem scénických staveb) v plzeňském Divadle Alfa. Od konce 70. let se zabývá převážně volnou tvorbou. Už svou první výstavou v roce 1980 dal najevo, že se hlásí k pokračovatelům metafyzické linie vytyčené klasiky. Josef Sudek — nebo i Jan Svoboda — nás zvou do intimního světa své poetiky. Zpočátku ukazoval Jaroslav Beneš veřejné prostory, jimž je jakákoli intimita cizí, v natolik detailním pohledu, že k divákovi promlouvala především autorská vize. S tím však nebyl docela srozuměn. Podle vlastních slov je mu fotografování výpovědí o světě, v němž žije. Není tedy divu, že usiloval o to dát svým záběrům širší vyznění. Dnes působí daleko větší měrou to, že prostřednictvím Benešových snímků vstupujeme do světa vlastního nám všem. Nicméně o zadostiučinění nebyli připraveni ani ti, kteří upřednostňují fotografie, jež vždy nějak dávají najevo, že opravdu jsou fotografiemi. Jaroslav Beneš si všelijak pohrává s iluzí prostoru, nikdy se nás ale nesnaží přimět k tomu, abychom zapomněli, že jsme konfrontováni s plochou fotografického listu. Nebezpečí samovolné iluzívnosti drží autor zpátky vykopírováním celé plochy negativu včetně okrajů, charakterizujících užití kazety na velký formát anebo přímo prozrazujících použitý materiál, má-li tak typické orámování jako značka Polaroid. Benešovy snímky zkrátka nemají sklon zprůsvitnět a sloužit jen jako okno do skutečnosti tří rozměrů.

Josef Moucha



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Jaroslava Beneše a Jindřicha Zeithammla: Dialogy