Vernisáž výstavy Hledání neopakovatelnosti
Do 12. 9. 2021 bude v Galerii Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Hledání neopakovatelnosti.
Mikoláš Axmann, Šimon Brejcha, Eva Čapková, Patrik Hábl, Oldřich Hamera, Šárka Hrouzková, Čestmír Janošek, Robin Kaloč, David Linek, Ondřej Michálek, Martin Mulač, Jaromíra Němcová, Eduard Ovčáček, Berenika Ovčáčková, Miloslav Polcar, Dana Puchnarová, Romana Rotterová, Zuzana Růžičková, Miloš Sláma, Vladimír Suchánek, Pavel Šlegl, Lenka Vilhelmová
Text kurátora výstavy Jiřího Bernarda Krtičky:
Podstatou monotypu je přenos primárního obrazu jediným a neopakovatelným otiskem na definitivní podložku. V minulosti byl výchozí obraz zpravidla nanášen na hladkou tiskovou desku a otisk pořizován v tiskařském lisu. Moderní doba přinesla rozmanité autorské postupy, z nichž některé pracují s reliéfní tiskovou matricí, jiné se naopak obejdou bez použití lisu. Motivací umělců pro práci s otiskem obrazu jsou jemná strukturace barevných ploch, měkká obrysová linie, záměrné rozostření kontur a další specifické výtvarné efekty. Výsledek otisku závisí na složení a hustotě barvy, materiálu, z něhož se tiskne, materiálu podložky a zejména na metodě provedení.
Monotyp se v evropském kontextu poprvé objevil v 17. století v díle italského umělce Giovanniho Benedetta Castiglioneho, na dlouhou dobu upadl téměř v zapomenutí, byl vzkříšen v druhé polovině 19. století a s nástupem moderních výtvarných směrů prošel obdobím nového rozmachu. Z velkých osobností moderního umění, které se zabývaly monotypií, lze namátkou zmínit Edgara Degase, Paula Gauguina, Henriho Matisse, Pabla Picassa či Marca Chagalla. V českém umění byl průkopníkem monotypie na počátku 20. století Tavík František Šimon, její největší rozkvět však spadá do období informelu čtyřicátých až šedesátých let a je těsně spojen s dílem Josefa Istlera a Vladimíra Boudníka.
Výstava Hledání neopakovatelnosti je patrně první přehlídkou svého druhu, představující monotypovou tvorbu v díle současných českých umělců. Zahrnuje práce celkem 22 autorů napříč generacemi, kteří se věnují monotypii v přítomnosti, anebo se jí zabývali v určitém období své tvorby. Díky tomu nabízí též určitý retrospektivní pohled, naznačující vývoj českého monotypu v období šesti dekád od počátku šedesátých let k dnešku. Výstava prezentuje široké spektrum výtvarných názorů i autorských přístupů k monotypii, které navzájem spojuje společný rys – fenomén jedinečného otisku – a záměr vytvořit na principu otisku originální a neopakovatelné výtvarné dílo.
Monotypie byla v minulosti obvykle považována za mezní typ grafické techniky, protože monotypy vznikaly takřka výlučně v tiskařském lisu. Kritikové však poukazovali na skutečnost, že postrádá definiční vlastnost grafiky, neboť neumožňuje reprodukovat více otisků stejné kvality. Mezi teoretiky umění je tak odedávna veden nerozhodnutelný spor, zda monotyp je spíše mezním případem grafiky, nebo speciální metodou malby. Jak výstava dokládá, dnešní umělci vyvinuli řadu autorských metod, které umožňují pořídit jedinečný otisk obrazu bez lisu i bez ručního tisku. Tento nesporný fakt budí naději, že se přiblížil den, kdy monotyp bude konečně uznán jako plnohodnotná umělecká disciplína.
Jiří Bernard Krtička
Monotyp se v evropském kontextu poprvé objevil v 17. století v díle italského umělce Giovanniho Benedetta Castiglioneho, na dlouhou dobu upadl téměř v zapomenutí, byl vzkříšen v druhé polovině 19. století a s nástupem moderních výtvarných směrů prošel obdobím nového rozmachu. Z velkých osobností moderního umění, které se zabývaly monotypií, lze namátkou zmínit Edgara Degase, Paula Gauguina, Henriho Matisse, Pabla Picassa či Marca Chagalla. V českém umění byl průkopníkem monotypie na počátku 20. století Tavík František Šimon, její největší rozkvět však spadá do období informelu čtyřicátých až šedesátých let a je těsně spojen s dílem Josefa Istlera a Vladimíra Boudníka.
Výstava Hledání neopakovatelnosti je patrně první přehlídkou svého druhu, představující monotypovou tvorbu v díle současných českých umělců. Zahrnuje práce celkem 22 autorů napříč generacemi, kteří se věnují monotypii v přítomnosti, anebo se jí zabývali v určitém období své tvorby. Díky tomu nabízí též určitý retrospektivní pohled, naznačující vývoj českého monotypu v období šesti dekád od počátku šedesátých let k dnešku. Výstava prezentuje široké spektrum výtvarných názorů i autorských přístupů k monotypii, které navzájem spojuje společný rys – fenomén jedinečného otisku – a záměr vytvořit na principu otisku originální a neopakovatelné výtvarné dílo.
Monotypie byla v minulosti obvykle považována za mezní typ grafické techniky, protože monotypy vznikaly takřka výlučně v tiskařském lisu. Kritikové však poukazovali na skutečnost, že postrádá definiční vlastnost grafiky, neboť neumožňuje reprodukovat více otisků stejné kvality. Mezi teoretiky umění je tak odedávna veden nerozhodnutelný spor, zda monotyp je spíše mezním případem grafiky, nebo speciální metodou malby. Jak výstava dokládá, dnešní umělci vyvinuli řadu autorských metod, které umožňují pořídit jedinečný otisk obrazu bez lisu i bez ručního tisku. Tento nesporný fakt budí naději, že se přiblížil den, kdy monotyp bude konečně uznán jako plnohodnotná umělecká disciplína.
Jiří Bernard Krtička
Fotografie z výstavy
Creative Commons Attribution