Vernisáž výstavy fotografií Jaroslava Kučery: Sudety

Významný český fotograf – dokumentarista představí u příležitosti svých 70. narozenin kolekci fotografií Sudety.

Autor o výstavě: Po roce 1989 se Sudety začaly vzpamatovávat z těžkého snu o „krásném zítřku“. Devastace, kterou za těch více než čtyřicet let prošly, byla znát na každém kroku. Tři miliony vyhnaných sudetských Němců byly nahrazeny chudšími obyvateli z vnitrozemí, „rabovacími gardami“ poválečných vítězů nebo přistěhovalci z východních zemí. Ti všichni se mnohdy chovali k Sudetům jako k dobyté zemi a režim jim v tom vydatně pomáhal. Na jedné reportáži pro časopis Reflex jsem se rozhodl stav této části naší země „čtyřicet let poté“ zdokumentovat. Od roku 1990 jsem do Sudet jezdil, fotografoval lidi a jim svěřenou zemi dřív, než tady začne působit nový řád a kdy všichni rádi zapomenou, jak to tady kdysi vypadalo.

Jaroslav Kučera se narodil 19. prosince 1946 ve vesnici Ředhošť v okrese Litoměřice. Od roku 1962 do r. 1966 studoval na Mělníku Střední průmyslovou školu stavební. V roce 1967 zahájil studium na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze, kde také bydlel ve strahovských kolejích. V témž roce se aktivně zúčastnil protirežimních studentských demonstrací, které byly předzvěstí Pražského jara 1968. Na Strahovských kolejích se stal spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov (1969), z něhož vzešlo několik později známých fotografů (Miroslav Machotka, Zdeněk Lhoták, Eva Hejdová). V srpnu 1969 byl při fotografování prvního výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci. Tehdy se definitivně rozhodl pro fotografickou kariéru. V roce 1973 ukončil studium a stal se stavebním inženýrem. Ihned po státnicích zůstal „na volné noze“ jako fotograf a v období normalizace pracoval externě pro některé časopisy a státní podniky. Volný čas věnoval černobílému sociálnímu dokumentu. Známé cykly z té doby jsou: Lidé, které jsem potkal, Komunistické slavnosti, Moldávie. Další soubory vznikaly v devadesátých letech. Např. Sametová revoluce, Sudety, I taková je Praha, Nové radosti v českých hospodách atd. Druhou fotografickou disciplínou, která se stala jeho živobytím, je fotografování historické architektury a v posledních letech i jeho vydavatelství a nakladatelství JAKURA, kde vydal svoji první knihu v roce 2006 o díle malíře Františku Ronovském. Jaroslav Kučera je také zakládajícím členem fotografické skupiny SIGNUM (Kyndrová, Jasanský, Kučera, Ptáček, Vaniš) vzniklé v roce 1990. Spolu uspořádali v devadesátých letech na 30 výstav po celém světě (Mnichov, Paříž, Turín, Jerusalém, Berlín, Drážďany, Praha, Brno, Freiburg atd.). Od roku 1996 je také členem agentury Bilderberg z Hamburgu. Je také držitelem prvního Grantu primátora Hlavního města Prahy z roku 1995 a Hlavní ceny Czech Press Photo z roku 2000 za fotografii Kameny a násilím proti globalizaci. Na Czech Press Photo obdržel v průběhu let více než deset dalších cen. Velký úspěch zaznamenal v Kodani 2001, kde dostal 1. cenu v evropské soutěži Euro Press Photo Awards 2000. V roce 2002 byla vydána jeho monografie Lidé, které jsem potkal. V posledních letech je také spjat s objevem vynikajícího fotografa Jindřicha Bišického, který fotografoval 1. světovou válku a k jehož negativům se dostal někdy v 70. letech minulého století. V roce 2011 vystavil na Pražském hradě další čtyři vynikající a dosud neznámé české fotografy z 1. světové války, Gustava Brože, Jana Myšičku, Karla Neuberta a Jendu Rajmana.
Velká autorova retrospektiva se konala v roce 2013 na Pražském hradě, v Tereziánském křídle Starého paláce, kde vystavil na 300 fotografií z posledních 45ti let fotografování. Výstavu uvedl Kučerův kamarád slavný českoamerický fotograf Antonín Kratochvíl a o autorově tvorbě promluvil kunsthistorik PhDr. Jan Kříž. K výstavě také vyšla rozsáhlá publikace Jak jsem potkal lidi, která shrnula autorovu celou dosavadní tvorbu.