Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Dialog s časem – Jindra Viková, Pavel Baňka

Do 24. 11. 2021 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Jindry Vikové a Pavla Baňky: Dialog s časem. Výstava bude probíhat současně i v knihkupectví K-A-V-K-A, Krocínova 5, Praha 1.

K výstavě vychází stejnojmenný knižní katalog.

Úvodní text Mnislava Zeleného k výstavě:

Kdo jsem já? Ptá se Viková. Aneb Dialog s časem.
Že by prostý rým? Anebo hluboká filosofie naší existence v tvorbě Jindry Vikové? Nevím čím to je, že rád píši v tramvaji nebo ve vlaku. Asi, abych využil čas anebo v klidu si urovnal běžící myšlenky? Třeba o někom, který je tak do široka rozkročený, že mi to dá dost práce, jak věty pojmout. A Jindra Viková je opravdu do široka rozkročená v mnoha materiálech, technikách, stylech, nápadech a doslova po všech kontinentech. Všude tam jsou její stopy. V galériích, v soukromých sbírkách, na výstavách, na univerzitách, na workshopem, v publikacích. Jasně, řekne škarohlíd, nepronikla do Antarktidy. Už to vidím, jak by na naší malé polární stanici měli pidi výstavu jejich kreseb, anebo by tam raději do ledových plání zapíchli její „dráty“, na kterých by nesedali kosové či stehlíci, ale tučňáci a lední medvídci.  Škoda, že mně to nenapadlo dřív, požádat Lucii Výbornou, aby jich pár sebou vzala na svou cestu do Antarktidy. Nu, možná to někdy nahradím já při mé další cestě do Amazonie. Ostatně to není tak daleko od věci, protože indiáni by její tvorbě jistě rozuměli a měli by radost z jejího propojení s Matkou přírodou.
Její tvorba byla a je doprovázená stále novými a novými nápady, myšlenkami plnými zanícenosti, profesionality a opravdovosti dokumentující naši existenci na této Modré planetě.   A to vše zarámováno jejím uklidňujícím, i když poněkud tajuplným úsměvem. A proto psát o její z mnoha dalších výstav, jako té Dialog s časem v Galerii u Betlémské kaple, s nejnovějšími asamblážemi a „lidskými dráty“, mi připadá vytrženo z kontextu její celoživotní dráhy. Bohužel jinak to nejde, ale nelze prostě nevidět celou její cestu, kterou za sebou vyryla svou keramikou v hlíně, kamenině či v porcelánu, svými sochami, kresbami, fotokolážemi zrcadlící její svět, její gepardy, brouky, myšky, rejsky čipsíky, které jakoby ji doma obklopovali. Ano, její svět je příroda, ta ji dodává sílu tvořivosti.  A v těchto jakýchsi obdobích gepardů, myšek, brouku a psíků se vynořuje, mizí a zase se vrací další živočich, člověk. Lidské hlavy, obrovské lesknoucí se všemi barvami, jakoby se svou lehkostí doslova vznášely, tajemné masky s jistým vzkazem na rtech, siluety a totemy se zašifrovanou minulostí, závoje a drapérie na tvářích zakrývající krásu nebo něhu, mohutné postavy-monolity kráčející do neznáma, tenké linky tužkami ilustrující básně či stojící lidské „dráty“ v terénu. Stále se navracejí, možná v jednodušších a jednodušších formách, ve snaze zachytit jen prchavý okamžik, drobný detail, čas.
 
To vše se přede mnou otevřelo, když jsem měl tu čest vstoupit do jejího hájemství, do ateliéru. Doslova mi spadla čelist před tou nádherou na jednom místě. Byl jsem doslova „utopen“ množstvím objektů, technik, nápadů, myšlenek a materiálů od noblesního porcelánu po šrot a zbytky ze smetišť, které si u ní našly své krásno, loudící o úsměv. Ze všeho však čiší její neustálá cesta někam dál. Nechuť se zastavit a žít z již vybudované podstaty a ždímat ji do nekonečna. A přitom je tak klidná. S lehkostí opouští jeden vrchol své tvorby za druhým, ať již v technice či materiálu, s čímž udivuje celý svět a získává prestižní ceny, aby hledala další cestu v jiném materiálu, v jiných nápadech, v jiném obsahu, v jiném kontextu. Mohla by být spokojená, čeho dosáhla a mohla by úspěchů na světové scéně komerčně využít. Jde však do nových zkoušek, do nových vyzvání a odolává tomuto mámení byznysu. Je silná. Raději dál hledá. Láká ji, zda obstojí v novém terénu, jakoby hledala a zkoušela sama sebe. Ten její klid získává ze své velké lásky k přírodě, ke všem živým tvorům, tedy i k těm člověčím. Její zvířata přicházejí a mizí, ale ten člověk se neustále vrací, vynořuje se vždy v nové poloze, v jiném pohledu, v jiném zpracování, v jiné myšlence. 
Vždy mně s něčím dostane. Vždy s něčím dostane i návštěvníky jejích výstav, a proto srdečně zvu na každou její akci, třeba právě tu následující 18. března. Nemohu se nevrátit k jejímu rejskovi, kterého chytila do pastičky a celého zakomponovala do stáda nakreslených rejsků. Nejen roztomilé! Ale i silné, kde život a smrt se v jedno propojuje. A tak to přece má být i u lidí. Tak i ti všichni gepardi, brouci, myšky, lidi a psíci se propojují v jeden labyrint a ráj světa, kdy všichni z nich mají stejnou hodnotu a své nezastupitelné místo na Zemi. A tak Jindra Viková tvoří se stejnou láskou myšku jako člověka. Ze všeho vyzařuje hřejivý obdiv ke všemu živému. Nerozlišuje!  Všichni jsme zde přece bratři a sestry. Tak, jak to cítí i „můj“ indián. Tak to ciťme i my všichni. To je jeden z mnoha vzkazů z dílny Jindry Vikové.
Nedávno mně dostala pro změnu sochou člověka Kdo jsem. JÁ? Jasně, socha je již  z roku 1997, ale otázka je věčná. Jakoby se na povrch dostávalo její duchovno hledající nitro lidské duše. Kdo jsem, odkud přicházím a kam kráčím? A náhle se mezi tím vším objeví kresba stáda krav na starém vyhozeném obraze. Jako rána mezi oči. Realita či odcházející svět? Její hravá tvořivost přináší nejen potřebné radostné úsměvy, ale i hluboké zamyšlení nad námi všemi. Skrytě nám každému říká: „Je později, než si myslíš.“ Určitě tyto její myšlenky najdete v Galerii u Betlémské kaple, i když uvidíte zcela jiné a nové objekty. Zdá se, že ani nyní se J. V. nezastaví. Zastavte se pro změnu vy a zastihnete ji tam v její současné tvůrčí fázi společně s jejím životním partnerem Pavlem Baňkou s jeho filosofickými myšlenkami prezentovanými ve fotografii. 
Cykly Baňkových fotografií se pohybují spíše v minimalistických rovinách, které jsou odrazem stavu duše i reflexí krajiny, scény, konstrukce. To vše se pohybuje někde mezi realitou a abstrakcí. Je to hledání sebe sama a našich osudů, které tu běží pod rotujícími hvězdami nad námi, nebo s krajinou před námi, kde vítr pohybuje trávou, kde se k nám valí vlny moře, kde se naše oči snaží zachytit mžitky uplývajícího času kolem nás, v našich snech a představách. Jeho fotografie nejsou jen pouhým odrazem, záznamem reality, ale především pokusem o zastavení věčného koloběhu kolem tak, aby vzniklý obraz co nejvíce připomínal náš neopakovatelný prožitek. Ten jinak vyprchá do prostoru a času, v němž se pohybují tak náhodně do něj vržené naše životy
Kdo jsem JÁ? Ptá se Baňka Viková. A kdo jsi ty? Ptáš se zas TY? Opravdu se ptáte? Po jejich výstavě prezentované jako jejich DIALOG S ČASEM se ptát nebudete.
Mnislav Zelený


Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Dialog s časem – Jindra Viková, Pavel Baňka