Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy děl Miloslava Chlupáče

Do 4. 12. 2022 je v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava děl Miloslava Chlupáče.

Z textu Jiřího Šetlíka k výstavě:

Výstava přináší zamyšlení nad životem a dílem sochaře Miloslava Chlupáče (nar. 10. 7. 1920 v Benešově). Chlupáč byl mimořádnou osobností českého sochařství a člověkem výjimečného charakteru, který bytostně souvisí s jeho uměleckým projevem. V něm byla záruka Chlupáčova neúklonného myšlení a zásadovosti jednání, které ho postavily do čela generace a jednu dobu právem do středu uměleckého dění. K takovému postavení měl předpoklady hlubokým vzděláním, kritickým rozhledem; přesvědčovala vážnost jeho tvůrčího úsilí a ctěna byla demokratičnost a názorová tolerance, jak ji uplatňoval ve vztahu k ostatním. Charakternost osvědčil jako student, v době nesnadných uměleckých začátků, lidsky i občansky, i v letech, která byla jeho životu i tvorbě příznivá. Stálost ve smýšlení, opírající se o filosofický nadhled a důvěru v lidskost, prokázal poté v období, kdy byl bezohledně vyřazen z veřejné činnosti a zbaven tvůrčích možností. Nejen to. Neminuly ho další rány osudu: z platu topiče uhájil sotva holé živobytí, na sochařství pro sebe chyběly prostředky, utápěl se v dluzích za rozestavěný domek s ateliérem. A bylo ještě hůř: zemřela mu dcera Marie. Z charakteru však neslevil. Když se po letech mohl vrátit k sochařství, zůstal věrný výrazovým prostředkům a formám, jak odpovídaly jeho uměleckým názorům. I pro druhé zachoval si lidskou laskavost, otevřenost a cit pro spravedlnost.

Od 50. let se Chlupáč spolu s generačními druhy, snažil ozdravit strukturu uměleckého života v domácích podmínkách i mezinárodních stycích a hlavně uplatnit na veřejnosti mladší uměleckou vrstvu, jejíž ateliérová tvorba se dost lišila od zveřejňované výtvarné produkce. Poválečná generace se začala hlásit o slovo vlastní řečí: bylo ji slyšet na Výstavě mladých výtvarníků Československa, uspořádané v r. 1958 v Brně. Podle názorové a generační příbuznosti zakládané tvůrčí skupiny vnášely do výstavních síní i do přežilé struktury Svazu výtvarníků a jeho tiskových orgánů svěží vzduch. Podporován netoliko kamarády ze skupiny Máj, jejímž byl příslušníkem, ale i ostatními druhy z generace i staršími představiteli někdejší avantgardy, hájil Chlupáč užitečnost veřejných konfrontací rozdílných tvůrčích názorů. Zdaleka tím nesledoval jen zájmy generační, ale prospěch celého umění, připomenutí jeho moderních tradic i jeho mezinárodního postavení. Cílem Bloku tvůrčích skupin, v jehož čele stanul z vůle demokratického rozhodnutí, bylo rovnoprávné uplatnění rozdílných talentů, tvůrčích stanovisek a generačních vrstev. V šedesátých letech opíralo se Chlupáčovo vůdčí postavení jak o důvěru v jeho charakter a mravnost, tak o přesvědčivé výsledky jeho sochařských realizací ve spolupráci s architekturou, které lapidárním tvarem a začleněním do prostoru dokazovaly, jakou úlohu v soudobém prostředí může výtvarný prvek sehrát. V neposlední řadě byla uznávána též Chlupáčova zahraniční autorita, již získal svou účastí i organizačním podílem na mezinárodních sochařských sympoziích. Demokratické pořádky snažil se svým vlivem vnášet i do praktické činnosti Svazu výtvarníků, do jehož orgánů byl zvolen (1964).

Představitelé nového kursu kulturní politiky po roce 1969 vzali uvedené Chlupáčovy zásluhy na vědomí: kvalifikovali je jako projev liberalismu, který narušil direktivní řízení kultury a poškodil ideologickou kázeň. Vadily jim sochařovy názory, jeho autorita i sama jeho osobnost. Zanedlouho pocítil sochař důsledky ostrakismu, jímž byli postiženi i mnozí další činitelé kultury, umění a vědy. Byla mu odňata možnost veřejného uplatnění, znemožněna účast na soutěžích, exemplárně byla (jako jedinému v Praze) odstraněna jeho monumentální plastika z Leninovy třídy – na příkaz poslance, malíře Vl. Šolty. Perzekuce zasáhly neblaze do jeho života. Nastoupil místo topiče na pražském sídlišti Invalidovna, kde pracoval do konce 70. let. Musel dát opět přednost malování; na sochaření peníze nebyly. Až po delším čase mu byl v rámci registrace v Českém fondu výtvarných umění (zásluhou malíře Jana Baucha) navrácen statut profesionálního výtvarníka. Začal se opět živit restaurováním plastik. V r. 1982 realizoval konečně figurální plastiku před školu v Hořovicích, úkol, který mu byl deset let předtím legálně zadán, avšak bdělými zásahy strážců kulturní normalizace systematicky odkládán.

Po dosažené šedesátce mohl konečně vyhovět opětovným pozváním na mezinárodní sochařská sympozia: zúčastnil se jednoho z nich – Forma Viva v jugoslávské Portoroži; s úspěchem. Vedle restaurování se poskrovnu podílel na několika samostatných úlohách plastik pro architekturu a vracel se k sochařské tvorbě. Nezmizel z povědomí své generace; do času se však propadla ztracená léta i příklad osobnosti, málo již známé mladším ročníkům. Přesto nelze od ní oddělit význam jeho tvorby: i ona v sobě nese nezlomnost Chlupáčových postojů občanských i uměleckých a lidskou statečnost muže, který nepodlehl ranám osudu ani nepřízni mocných.

Jiří Šetlík (z textu k výstavě)

www.galerieubetlemskekaple.cz



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy děl Miloslava Chlupáče