Vernisáž výstavy děl Miloslava Chlupáče

Do 4. 12. 2022 je v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava děl Miloslava Chlupáče.

Z textu Jiřího Šetlíka k výstavě:

Výstava přináší zamyšlení nad životem a dílem sochaře Miloslava Chlupáče (nar. 10. 7. 1920 v Benešově). Chlupáč byl mimořádnou osobností českého sochařství a člověkem výjimečného charakteru, který bytostně souvisí s jeho uměleckým projevem. V něm byla záruka Chlupáčova neúklonného myšlení a zásadovosti jednání, které ho postavily do čela generace a jednu dobu právem do středu uměleckého dění. K takovému postavení měl předpoklady hlubokým vzděláním, kritickým rozhledem; přesvědčovala vážnost jeho tvůrčího úsilí a ctěna byla demokratičnost a názorová tolerance, jak ji uplatňoval ve vztahu k ostatním. Charakternost osvědčil jako student, v době nesnadných uměleckých začátků, lidsky i občansky, i v letech, která byla jeho životu i tvorbě příznivá. Stálost ve smýšlení, opírající se o filosofický nadhled a důvěru v lidskost, prokázal poté v období, kdy byl bezohledně vyřazen z veřejné činnosti a zbaven tvůrčích možností. Nejen to. Neminuly ho další rány osudu: z platu topiče uhájil sotva holé živobytí, na sochařství pro sebe chyběly prostředky, utápěl se v dluzích za rozestavěný domek s ateliérem. A bylo ještě hůř: zemřela mu dcera Marie. Z charakteru však neslevil. Když se po letech mohl vrátit k sochařství, zůstal věrný výrazovým prostředkům a formám, jak odpovídaly jeho uměleckým názorům. I pro druhé zachoval si lidskou laskavost, otevřenost a cit pro spravedlnost.

Od 50. let se Chlupáč spolu s generačními druhy, snažil ozdravit strukturu uměleckého života v domácích podmínkách i mezinárodních stycích a hlavně uplatnit na veřejnosti mladší uměleckou vrstvu, jejíž ateliérová tvorba se dost lišila od zveřejňované výtvarné produkce. Poválečná generace se začala hlásit o slovo vlastní řečí: bylo ji slyšet na Výstavě mladých výtvarníků Československa, uspořádané v r. 1958 v Brně. Podle názorové a generační příbuznosti zakládané tvůrčí skupiny vnášely do výstavních síní i do přežilé struktury Svazu výtvarníků a jeho tiskových orgánů svěží vzduch. Podporován netoliko kamarády ze skupiny Máj, jejímž byl příslušníkem, ale i ostatními druhy z generace i staršími představiteli někdejší avantgardy, hájil Chlupáč užitečnost veřejných konfrontací rozdílných tvůrčích názorů. Zdaleka tím nesledoval jen zájmy generační, ale prospěch celého umění, připomenutí jeho moderních tradic i jeho mezinárodního postavení. Cílem Bloku tvůrčích skupin, v jehož čele stanul z vůle demokratického rozhodnutí, bylo rovnoprávné uplatnění rozdílných talentů, tvůrčích stanovisek a generačních vrstev. V šedesátých letech opíralo se Chlupáčovo vůdčí postavení jak o důvěru v jeho charakter a mravnost, tak o přesvědčivé výsledky jeho sochařských realizací ve spolupráci s architekturou, které lapidárním tvarem a začleněním do prostoru dokazovaly, jakou úlohu v soudobém prostředí může výtvarný prvek sehrát. V neposlední řadě byla uznávána též Chlupáčova zahraniční autorita, již získal svou účastí i organizačním podílem na mezinárodních sochařských sympoziích. Demokratické pořádky snažil se svým vlivem vnášet i do praktické činnosti Svazu výtvarníků, do jehož orgánů byl zvolen (1964).

Představitelé nového kursu kulturní politiky po roce 1969 vzali uvedené Chlupáčovy zásluhy na vědomí: kvalifikovali je jako projev liberalismu, který narušil direktivní řízení kultury a poškodil ideologickou kázeň. Vadily jim sochařovy názory, jeho autorita i sama jeho osobnost. Zanedlouho pocítil sochař důsledky ostrakismu, jímž byli postiženi i mnozí další činitelé kultury, umění a vědy. Byla mu odňata možnost veřejného uplatnění, znemožněna účast na soutěžích, exemplárně byla (jako jedinému v Praze) odstraněna jeho monumentální plastika z Leninovy třídy – na příkaz poslance, malíře Vl. Šolty. Perzekuce zasáhly neblaze do jeho života. Nastoupil místo topiče na pražském sídlišti Invalidovna, kde pracoval do konce 70. let. Musel dát opět přednost malování; na sochaření peníze nebyly. Až po delším čase mu byl v rámci registrace v Českém fondu výtvarných umění (zásluhou malíře Jana Baucha) navrácen statut profesionálního výtvarníka. Začal se opět živit restaurováním plastik. V r. 1982 realizoval konečně figurální plastiku před školu v Hořovicích, úkol, který mu byl deset let předtím legálně zadán, avšak bdělými zásahy strážců kulturní normalizace systematicky odkládán.

Po dosažené šedesátce mohl konečně vyhovět opětovným pozváním na mezinárodní sochařská sympozia: zúčastnil se jednoho z nich – Forma Viva v jugoslávské Portoroži; s úspěchem. Vedle restaurování se poskrovnu podílel na několika samostatných úlohách plastik pro architekturu a vracel se k sochařské tvorbě. Nezmizel z povědomí své generace; do času se však propadla ztracená léta i příklad osobnosti, málo již známé mladším ročníkům. Přesto nelze od ní oddělit význam jeho tvorby: i ona v sobě nese nezlomnost Chlupáčových postojů občanských i uměleckých a lidskou statečnost muže, který nepodlehl ranám osudu ani nepřízni mocných.

Jiří Šetlík (z textu k výstavě)

www.galerieubetlemskekaple.cz