Vernisáž výstavy Blackout v Altamiře

Do 10.6.2016 bude v galerii Pro arte ve Vratislavském paláci, Tržiště 13, Praha 1 – Malá Strana, přístupná zajímavá a krásná výstava Blackout v Altamiře. Pozor, výstava je přístupná jen pro vážné zájemce a po předchozím objednání.

Od 12. dubna do 10. června představí Galerie Pro arte ve Vratislavském paláci v Praze další část svého portfolia. Tentokrát to bude výběr z českého poválečného umění od roku 1945 do roku 1989, tedy povýtce z doby komunismu. Altamirou se tu rozumí chrám umění a blackoutem ta naštěstí nevyhnutelně dočasná doba temna, která v něm panovala. Jako kontrapunkt se v něm zrodila díla umělců, kteří se této tmě buď vymkli útěkem, nebo se v ní naučili žít s rozšířenými zornicemi. Mimořádně cenná díla z této doby tvoří nejdynamičtěji se rozvíjející část portfolia Pro arte. Vystavena budou díla Josefa Šímy, Bohuslava Reynka, Toyen, Kamila Lhotáka, Václava Boštíka, Jiřího Koláře, Jana Křížka, Mikuláše Medka, Jana Švankmajera a dalších, i méně známých autorů.

České výtvarné umění se po zkázonosných událostech druhé světové války ocitlo v roce 1945 v novém společenském kontextu, ve kterém dominovaly i nové estetické a sociální kategorie definující roli umění ve společnosti. Z Altamiry umění se nestala, jak si někteří ideologové představovali, Platónova jeskyně báječných idejí, ale poměrně temný prostor. Zdálo se sice, že předválečná i válečná zkušenost, při které se umělci v celé Evropě semkli v avantgardním šiku proti nepřátelům moderního umění a života jako takového, přeroste v novou, světlou a společnou uměleckou praxi. V rámci její teorie mělo umění stát otevřeně na straně pokrokových vizí a proudů a mělo nejen podporovat či ilustrovat společenské změny, ale dokonce je i spoluvytvářet a předjímat.

Po přežité válce bylo ovšem české umění svedeno pouze k degenerované podobě této teze, a sice k socialistickému realismu sovětského typu, který se od roku 1948 stal v komunistickém Československu oficiální estetickou doktrínou a v podstatě beze změn jí zůstal nejméně následujících deset let. Jiné umělecké směřování v té době nebylo tolerováno. Zanikla nejen většina předválečných a válečných směrů a spolků, ale i časopisy, soukromé galerie a předválečné kontakty do Evropy. Oficiální výtvarná tvorba se provincionalizovala, neoficiální dostala v podstatě soukromý charakter, což vedlo postupně až k takovému jejímu zosobnění, že rezignovala (logicky) nejen na svou politickou, ale dokonce i na svou společenskou funkci. Zůstala estetika. To paradoxně vedlo časem k tomu, že se i zcela apolitické a sebevíc abstraktní výtvarné projevy libovolného umělce stávaly výsostně politickou manifestací jeho uměleckého i politického vzdoru se zcela konkrétním výstupem – zákazem výstav.

Tento stav trval (s malou výjimkou posledních pěti let československých sixties) až do roku 1989. Každý umělec se vypořádával s tímto politickým temnem různě. Někteří se v temném schizofrenním prostoru orientovat nechtěli a v jasnozřivém vidění ho opustili včas (jako například Toyen nebo Jan Křížek v roce 1947). Jiní se v něm pokoušeli pohybovat, ale když viděli, že je to marné, emigrovali také (jako Jiří Hejna či Jan Koblasa v 60. či Jiří Kolář v 70. letech). Nebo se vymkli temnému světu tím, že se uchýlili do podsvětí (jako Josef Šíma). Nebo zůstali, ale zabydleli se tu v zákoutí vyděděnců (jako Mikuláš Medek). Nebo zůstali, protože to bylo jejich údělem (jako Bohuslav Reynek). Anebo zůstali, protože se obrátili dovnitř své hlavy (jako Jan Švankmajer). Nebo se v představách navraceli do skutečné Altamiry a odtud dál až ke Stvoření světa (jako Václav Boštík).

Těmito různými cestami dospělo roku 1989 české poválečné umění až ke kýženému východu z temnot. Nastalo oslnění. Vidíme nadále s přimhouřenýma očima, neostře. Možná proto, že umění tu stále a asi neopodstatněně chápeme jako přednostně estetický produkt. Vracíme se tak mimoděk k diskusi, která byla u nás aktuální už před vypuknutím druhé světové války. Tu bohužel nepřežil nejtalentovanější zastánce opačného názoru – Josef Čapek. Ten pokládal štětec a pero za přednostně společenskou zbraň – nejen proti silám, jež nás, věčně a znovu, uvrhávají do temnot, ale také proti okázalé nadřazenosti umění nad životem, formy nad obsahem a umělecké přetvářky nad sporadicky se zjevující pravdou.

INVESTIČNÍ FOND PRO ARTE vyhledává, objevuje a lidem se zájmem o umění zprostředkovává umělecká díla autorů, kteří svým životem i tvorbou, totiž obsahem i formou své existence, dokázali najít v umění smysl nejen pro bytí svoje, ale i pro bytí společnosti. Jsou to, mimo jiné, umělci této naší výstavy. Příklad Altamiry je pro ně, pravda, trochu archaizující. Ale jejich předchůdce pravěký altamirský umělec svým obrazům, o tom nemůže být pochyb, skutečně věřil. A zdá se, protože se dochovaly bez újmy až do našich dnů, že jim věřili i jeho diváci, jeho pravěcí klienti, první milovníci umění! A zřejmě oprávněně, protože jejich potomci žijí dodnes.

(Text Pavla Chalupy do připravovaného katalogu výstavy)