Vernisáž výstavy Architektura a feminismus. Bez začátku a bez konce

Do 1. 12. 2022 je v Institutu Cervantes, Na Rybníčku 6, Praha 2, přístupná krásná výstava Architektura a feminismus. Bez začátku a bez konce.

Institut Cervantes, ve spolupráci se spolkem KRUH, pořadatelem celorepublikových akcí Den architektury a Film a Architektura, zvou českou veřejnost k zamyšlení nad architekturou a současným urbanismem z perspektivy rovnosti pohlaví, udržitelnosti a památkové péče. Program zahrnuje výstavu o genderovém pohledu v urbanistickém projektování a užívání veřejných a soukromých prostor, workshop projektování udržitelného města, dva dokumentární filmy –jeden o dopadu pandemie na architekturu a druhý o architektonické tvorbě–, a besedu dvou nositelů Státní ceny za architekturu, Španěla Josého Ignacia Linazosora a Čecha Ladislava Lábuse.

Na této výstavě návrhů z oblasti urbanismu, designu a architektuře z feministické perspektivy, budou k vidění díla španělských a latinskoamerických tvůrkyň: Ana Gallardo, Costa Badía, Julia Galán, skupina Col·lectiu Punt 6, a projekty Women’s New European Bauhaus s Inés Sánchez de Madariaga jako koordinátorkou, „Madrid, město žen“ autorky Marián López Fdz. Cao, a „Avantgardní múzy” autorské dvojice Mara Sánchez Llorens a Luciana Levinton. Výstava bude otevřena do 1. prosince, od pondělí do pátku, od 10:00 do 19:00 a dále jí čeká putování po dalších městech, která jsou součástí sítě Institutu Cervantes.

Projekty, které tvoří výstavu:

Ana Gallardo, video 34 min. „Pojízdný dům“, 2007.

V tomto video-představení, kde hraje sama umělkyně, Ana Gallardo prochází osm kilometrů městem Buenos Aires poté, co byla vystěhována ze svého domova spolu se svou dcerou. Všechny její věci skončily ve skladu a celý rok žila u příbuzných a přátel, kteří se jí ujali.

V akci Gallardo staví mobilní dům, ve kterém je uloženo těch pár věcí, které si mohla ponechat, a s pomocí dalších umělců a přátel cestuje po městě s tímto obyvatelným a hybridním, mobilním a kočovným obydlím, taženým za jízdním kolem.

Pro Anu Gallardo jsou jejím domovem lidé, kteří jsou jí blízcí, lidské prostředí, které ji tehdy přijalo a se kterým nadále spolupracuje po celou svou kariéru. Pro ni je domov proměnlivý a lidé, kteří ho tvoří, mu dávají pravý význam. Tímto představením se nejen vypořádává se svou vlastní minulostí, ale také zviditelňuje a odsuzuje bezdomovectví a vystěhování, která po desetiletí vyhánějí z domovů ty nejzranitelnější osoby. 

https://www.instagram.com/anabeatrizgallardo

Col·lectiu Punt 6, video

Pracují jako skupina složená z architektek, socioložek a urbanistek z různých zemí (Španělsko, Argentina, Kolumbie, Peru atd.).

Od roku 2005 za sebou mají více než 400 realizovaných projektů a přehodnocují domácí, komunitní a veřejný prostor z feministické perspektivy.

V zázemí této skupiny uvažují o různých prostorech, jak je zbavit diskriminace a hierarchie a nastavit fyzickou i sociální přeměnu. Z tohoto důvodu přistupují k návrhům z mezioborové feministické perspektivy, aby zviditelnily nerovnosti a mocenské struktury a upozornily na jejich vliv na využití a uspořádání prostorů. Pracovaly v domácích, komunitních a veřejných prostorech na základě potřeb, využití a přání lidí, kteří je obývají, a do svých návrhů vložily péči, vnímání bezpečí a participaci. Jejich práce je založena na principech ekofeminismu, který předpokládá, že my lidé jsme na sobě vzájemně a ekologicky závislí.

V roce 2013 obdržely ocenění Best Practice Awards od Women Transforming Cities a jsou součástí Sítě feministických urbanistek Středomoří. Mimo jiné jsou autorkami městských čtvrtí s genderovou perspektivou v různých španělských městech, zpracovaly studie o bezpečnosti žen na trasách metra nebo linkách tramvají a též studii, jak fungují toalety a služby z genderového hlediska na univerzitách.

https://www.punt6.org

Costa Badía, projekt „Neurčitá útočiště“, 2021.

Architektura pojatá jako prostory určené pro lidi bez handicapu také představuje jistou hranici či omezení. Takto to umělkyně Costa Badía odráží ve svých dílech prostřednictvím performance, fotografie, videa atd.

V tomto návrhu vidíme její vizi ideálního domu, o kterém vždy jako malá snila, šitý na míru jejím potřebám. Různé prvky, z nichž je složené toto dílo, jsou tvořeny dvěma modely Badíina ideálního domu. Vidíme zde prvky, jako pohovka, kuchyň, gril, bazén, houpací síť nebo tajná místnost. Jeden z modelů je instalován uvnitř starého kufru: „Mám také jeden kufr jako útočiště, abych ho mohla zavřít a vzít si ho, kam chci, přenosný domeček, kam se mohu schovat, když mě ochromí strach, a kde si mohu chvíli odpočinout“.

Pro Badíovou, jít na procházku po ulici znamená klopýtat o dlažební kostky, s obtížemi slyšet… A proto staví tyto přístřešky jako bezpečná místa, kde se může ukrýt, když se cítí zranitelná. Vidíme zde tedy fotografie vchodů do různých prostor, jako třeba: „neznámé dveře pro snění o tom, co za nimi může být, domečky pro panenky, bunkry, barové toalety, modely, vesmírné lodě… Jsou to úkryty k odpočinku“. Vidíme i skici na papír modelů, které staví, a v nichž si představuje obyvatelnější a přátelštější prostory pro lidi, kteří tak jako ona mají různá postižení.

http://www.costabadia.com

Inés Sánchez de Madariaga, video, 12 min 33 s „Mobility of Care“, 2018.

Je architektkou, urbanistkou a profesorkou na Polytechnické univerzitě v Madridu. Specializuje se na genderovou problematiku v městském plánování, architektuře, dopravě, výzkumu a inovacích a od roku 2016 je ředitelkou katedry UNESCO pro gender ve vědě, technologii a inovacích na UPM.

V současné době je Sánchez de Madariaga součástí Women’s New European Bauhaus, skupiny složené z výzkumnic a akademických pracovnic z různých profesí, které sdílejí koncept nového evropského Bauhausu: vymýšlejí různé akce a projekty pro budoucnost měst a komunit z hlediska udržitelnosti a z genderové perspektivy.

WNEB se prezentuje jako komunita, jejíž postupy a zkušenosti sází na zbrždění změny klimatu ze sociální a environmentální perspektivy, založené na mezioborové spolupráci a za účasti lidí, kteří žijí v jedné čtvrti či sousedství.

Toto video je součástí série přednášek OSN „Habitat’s Global Urban Lectures“, zaměřených na udržitelný urbanismus, kde se řeší význam mobility péče a představuje genderové koncepty v plánování dopravy. Na této konferenci Inés Sánchez de Madariaga používá gender jako kategorii pro analýzu a navrhuje nový koncept tzv. „mobility péče“, to znamená, lepší prozumění cestování lidé v městské dopravě, zejména s přihlédnutím ke každodenním povinnostem osob o někoho pečujících, obvykle žen.

https://www.gendersteunescochair.com/2021/07/11/womens-new-european-bauhaus/

Julia Galán, projekt „#JáříkámAnoJáříkámNe“, 2022.

Tento projekt vznikl na výstavě „Trénovaná. Esej jak říkat Ano a Ne”, kterou Julia Galán představila v roce 2018 v uměleckém prostoru TEA – Tenerife Espacio de las Artes, kurátorkou byla Yolanda Peralta.

Práce Galánové upozorňuje na to, jak se vytvářely ženské stereotypy co se týče norem, tradic, pravidel a rolí, které je určovaly a podmiňovaly. V minulosti i v současnosti patriarchální pravidla diktovala ženám, jak se mají chovat a jaké postoje pro ně byly vhodné či nevhodné.

Projekt je rozšířen o dílo, které je momentálně vystaveno v pražském Institutu Cervantes, kde Galánová navrhuje reagovat na tato pravidla a zrušit ta, která ženy utlačují.

Výzkumná skupina Univerzity Complutense v Madridu (koordinátorka: Marián López Fdz. Cao), „Madrid, město žen“, v rámci evropského projektu “DIVERCITY, diving into diversity in museums and in the city”, 2017.

Jde o společný výzkumný projekt na způsob politicko-emocionální kartografie, který se snaží ukázat minulou a současnou přítomnost žen v hlavním městě Španělska z různých úhlů pohledu, jejich historickou, společenskou, ekonomickou a kulturní roli, i s ohledem na přání a očekávání dnešních žen-obyvatelek Madridu. Projekt klade důraz na ty skupiny, které obvykle nejsou slyšet: ženy ze všech sociálních a kulturních prostředí, místní i přistěhovalkyně, ženy různého původu, s duševními problémy, bez domova, ženy, které se prodávaly na ulici, starší i mladší, studentky, pracující, nezaměstnané atd. Tímto návrhem vytvářejí spojení mezi muzei, univerzitou a městem.

Na základě práce s těmito kolektivy, získal tento návrh podobu digitální aplikace, která obsahuje různá audiovizuální díla, která pomáhají obnovit méně známou historii španělského hlavního města a dávají jeho obyvatelkám možnost vyjádřit se; od přínosu žen k vědě, vzdělávání nebo jejich role ve Španělské občanské válce. Různá videa, která na výstavě vidíme, připomínají tyto zapomenuté ženy z budov a prostor, kde pobývaly, a navíc ukazují přítomnost žen jako hnací sílu výrazu, tvořivosti a aktivity ve městě.

Tento návrh dostal první cenu za přínos ve výzkumu Univerzity Complutense v Madridu v roce 2017.

http://madridciudaddelasmujeres.es

Mara Sánchez Llorens y Luciana Levinton, projekt „Avantgardní múzy“, 2020.

Projekt Mary Sánchez Llorens (Madrid) a Luciany Levinton (Buenos Aires), jehož cílem je zviditelnit tvorbu avantgardních tvůrkyň z feministické a sociálně angažované perspektivy. Skrze rozličné materiály, které samy rozpracovávají, představují ženy různého původu a profese, jako Norah Borges, Lidy Prati, Maruja Mallo, Marta Traba, Aino Marsio Aalto, Tarsila do Amaral anebo Leonora Carrington a další. Prostřednictvím vzdělávacích pomůcek, jako jsou biografické texty a audionahrávky, časové osy, obrázky, mapy, kresby a malby, chtějí oslovit všechny věkové skupiny. Ve dvou vydáních „Avantgardních múz“ se věnovaly umělkyním, které byly buďto migrantkami anebo ve svých dílech vsadily na ekologii jako odpověď na světové problémy.

Do této výstavy byly zahrnuty časové osy, biografie, audionahrávky a obrázky děl architektky italsko-brazilského původu Liny Bo Bardi, zástupkyně Moderního hnutí v brazilské architektuře 20. století, dále materiály o první rakouské architektce Gretě Schütte-Lihotzsky a do třetice je zde představena Charlotte Perriand, francouzská architektka a designérka, která patřila do Le Corbusierova ateliéru a která se specializovala na návrhy nábytku jako funkčních artefaktů propojených s celkovým uspořádáním domova.

https://musasdevanguardia.wordpress.com

Instagram: @musas_de_vanguardia

Kurátorka výstavy:

Semíramis González,

(*1988 Gijón, Španělsko)

Nezávislá kurátorka, kulturní manažerka a ředitelka veletrhů JUSTMAD v Madridu a JUSTLX v Lisabonu (2018-2022). Magistra dějin umění z Univerzity v Oviedu a absolventka studií Master dějin moderního umění a vizuální kultury v Muzeu královny Sofie.

Byla kurátorkou projektů jako „Současná budoucnost“ v sále Amadís (Madrid); „Proti kůži“ v prostoru Área 60 v TEA (Tenerife); „Omyl není mé jméno. Uměním proti mačistickému násilí“ v LABoral Centro de Arte (Gijón); „Strom zlosti“ v EACC v Castellónu o feminismu za účasti španělských i zahraničních umělkyň; anebo „Vize a přítomnost“, cyklus performancí žen umělkyň v Národním muzeu Thyssen-Bornemisza.

Pracovala s muzey a institucemi jako Es Baluard Museu na Mallorce, s festivalem PHotoEspaña, SCAN Tarragona (mezinárodní festival fotografie), Centro Atlántico de Arte Moderno – CAAM de Gran Canaria, FIEBRE Photobook, IAACC Pablo Serrano (Zaragoza), anebo Centro de Arte de Alcobendas, kromě mnoha dalších.

Byla akademickou tajemnicí VII. Setkání sběratelství, současného umění a společnosti (2019) na UIMP v Santanderu, pod vedením Isabel Durán (předsedkyní Institutu současného umění Instituto de Arte Contemporáneo – IAC) a Jaime Sordo (předseda asociace soukromých sběratelů současného umění, 9915).

V roce 2019 byla porotkyní národní ceny za fotografii Premio Nacional de Fotografía, která připadla umělkyni Montserrat Soto.

V roce 2021 obdržela cenu Premio Fetico Aequalitas za rovnost mezi muži a ženami.

V současné době je kantorkou postgraduálního studia moderní fotografie a osobních projektů na škole EFTI. Vede předmět „Další možnosti vizuálna: umělecká praxe femenistek.“

Píše pro různá média, jako El Huffington Post, ElPlural anebo La Nueva España.