Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Antropocén – neviditelné změny

30. 6.-27. 7. / Galerie kritiků / Malba

Do 27. 7. 2022 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava Antropocén – neviditelné změny.

Výstava je zasvěcena námětům z oblasti geochronologie, jak lidstvo globálně ovlivňuje zemský ekosystém.

Vystavují Kathleen Vance, Pamela Longobardi, Sasha Bezzubov, Stephen Mallon, Jan Pfeiffer, Lucie Svoboda Mičíková, Adam Vačkář, Petra Valentová, Edita Pattová.

Kurátoři: Kathleen Vance a Petra Valentová, Vlasta Čiháková-Noshiro.

Na podzim se výstava bude konat ve Front Room Gallery, 48 Hester Street, N.Y.

Antropocén je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, zavedený vědci s cílem
označit období, kdy lidstvo začalo globálně ovlivňovat zemský ekosystém. Pojem je složen ze
dvou řeckých slov „anthropos=člověk“ a „kainos=nový“. Zavedl jej ekolog Eugene Stoermer
na počátku tisíciletí a popularizoval ho atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy
ceny. Považoval vliv lidského chování na zemskou atmosféru za natolik významný, že
prosazoval, aby moderní dějiny lidstva byly označeny za nové geologické období. My si
uvědomujeme změny kolem nás v životním prostředí, proměny klimatu, problémy s vodou,
vlhkostí půdy apod. Ocitáme se v době, kdy jsme stále častěji svědky viditelných i
neviditelných změn, způsobených lidským jednáním. Změn, které se dějí pomalu, v čase a
prostoru na různých místech, někdy v menším, někdy v masivním a destruktivním měřítku.
Jisté je, že ke změnám dochází na povrchu i hluboko v krajině, v poruchách klimatu,
v nedostatku vody, ve společnosti i v nás samotných. Nové procesy vstoupily do našich
budoucích plánů, přebývají v naší mysli, obavách a možná i nadějích. Téma viditelných a
neviditelných změn spojuje české a americké umělce, kteří je reflektují v této výstavě.
Kathleen Vance (vystavující kurátorka, 1979) poukazuje na problematické přístupy lidí k
přírodě. Série „Traveling Landscapes / Cestovní krajiny“ sestává z miniaturních objektů
krajin z přírodních materiálů, umístěných uvnitř starých historických kufrů a zavazadel.
Bukolické scény jsou situovány do romantického mini prostoru přírody, s fiktivní zelení i
tekoucími toky. Tyto objekty upozorňují na nešetrné zacházení lidí s přírodou a potřebu
individuální i společenské péče pro zachování zelených ploch a vodních zdrojů.

Sochy a instalace Pamely Longobardi (1958) jsou ukázkou předmětů a jejich fragmentů,
vyvržených z oceánu na znečištěná pobřeží v různých zeměpisných oblastech. Objekty
reflektují krizi naší moderní „plastové doby“ a zdůrazňují následky byznysu, spotřeby a
nehospodárnosti lidské společnosti. Také upozorňují na podtext mocných přírodních sil,
způsobujících transformaci těchto věcí. Mezinárodně známá umělkyně je považována za
ekofeministku, žije a pracuje v Georgii, v Atlantě.

Sasha Bezzubov (1965), narozen v Kyjevě, žije v N.Y. Řeší v cyklu zvaném „Albedo
Zone“ otázky klimatických změn na zemi prostřednictvím černobílých fotografií, jež se
zabývají tzv. Albedo efektem (pokud se v oblasti pokryté sněhem oteplí a sníh taje, albedo se
snižuje a je absorbováno více slunečního záření k oteplování. Obráceně při vytváření sněhu se
uplatňuje ochlazovací cyklus). Série fotografií sestává ze světlých obrazů ledu a tmavých
obrazů vody, což ukazuje přeměnu ledu z prvku, který ochlazuje planetu na prvek, který ji
ohřívá. Práce byla vytvořena na Aljašce, kde je globální oteplování extrémní. Jak ledovce tají,
stoupající hladina moří může znamenat katastrofu pro světovou populaci žijící u pobřeží.
Stephen Mallon (1973) vytvořil sérii fotografií nazvanou “Next Stop Atlantic”, jež zachycuje
recyklaci vozů metra NYC tak, že byly vhozeny do Atlantiku a vytvořeny z nich umělé útesy.
Metropolitní dopravní úřad tímto způsobem zrecykloval více než 2 500 vlakových souprav a
Mallon sledoval tento program po řadu let. Jeho nejnovější projekt, zadaný časopisem New
York Times Magazine, měl za úkol zdokumentovat „největší loď na světě“, tj, největší
plovoucí stavbu z Jižní Koreje, jaká kdy byla postavena. „Sea Train“- jeho výstava z The New
York Transit Museum byla k vidění na jaře 2019 v Grand Central Terminal v New Yorku a
shlédlo ji přes 60 tisíc lidí. Fotografie autora byly oceněny od mnoha významných institucí.
Jan Pfeiffer (1984) je vizuální multimediální umělec, žije a pracuje v Praze. Studoval na
Pedagogické fakultě KU a magisterské studium absolvoval na pražské AVU. V r. 2010
absolvoval semestrální stáž na Cooper Union v New Yorku. Zabývá se vztahem člověka
k architektuře životního prostředí, v proměně umělých projektů k přirozeným a naopak. Jedná
se mu o obnovu původní a přirozené zkušenosti člověka se světem, zaručující jeho identitu.

Dosavadní vědomí ohrožení lidské identity spočívalo v ohledech na nadměrnou technizaci a
nadvládu vědeckého poznání, v informatice a medializaci zkušenosti. Nyní mluvíme o
kreativním vyjádření, jež rodí novou citlivost, odpovědnost a opravdovost – ať už
prostřednictvím kresby, fotografie, objektu nebo prostorové instalace.

Lucie Svoboda Mičíková (1986) je absolventkou Vysoké školy výtvarných umění v
Bratislavě. Její práce se pohybuje na hranicích lability a stability, destrukce a neměnnosti.
Tvoří souhrou materiálů objekty, kresby a prostorové instalace. Autorka se zajímá o
architektonické pranostiky tvůrčí formou vrstvení a kumulování křehkých konstrukcí, tj.
prostředí na pomezí architektonického a organického. Konstrukci pojímá jako svatyni, jako
místo pomíjivých vjemů, vzpomínek, zkušeností, nápadů. Její kresby tvoří jemně tektonické,
poetické struktury materiálu, jež vyjadřují pohled na svět a jeho strukturálně provázaný celek.

Adam Vačkář (1979) má titul Magistra umění (MA) na École Nationale Supérieure des
Beaux-arts v Paříži a Bakaláře umění (BA) na pražské akademii. Dlouhodobě vytváří
ekonomicko-ekologický program, vycházející z kritiky konzumního systému. Od sociálně
angažovaných projektů přešel postupně do projektů imaginární, uvědomělé dystopie
budoucnosti. Jeho nejnovější projekty se zabývají tématem ekologické krize, krásou toxicity a
marností ničení, proměnou živé tkáně v plastické médium a transformací krajiny. Pracuje na
vizi technické a duchovní syntézy budoucnosti.

Petra Gupta Valentová (vystavující kurátorka, 1974), žije a pracuje v Praze, New Yorku a
Jaipuru. Je členkou uměleckého kolektivu TART v N.Y. Po absolvování AVU v Praze se
účastnila programu MFA na Hunter College, CUNY v N.Y. Po sňatku s indickým manželem
našla rezidenci ArtInn v Džajpuru, kde poprvé před sedmi lety zkusila tradiční indický
dřevotisk na potisk látek. S tiskařkami z Bagru (tzv. Bagru Bhabhis – BBs) dělá autorka
workshopy a společně vytvářejí dezény. Bagru je vyhlášené místo, kde se pracuje s přírodními
barvivy, jako je železitá černá, červená z kořene mořeny barvířské (madder, rubia tinctorum),
šedohnědá minerální barva zvaná kašiš, a také indigo pro modrotisk.

Edita Pattová (1982) – rozvinula od svých studií na výtvarné a filmové akademii osobitý
způsob vizuálního vyjadřování, propojující kresbu a malbu s filmovou projekcí. Transformuje
realitu ve fikci a naopak. V cyklu „Pohyblivý obraz ve městě“ promítá na nástěnný obraz s
panoramatem města počítačovou hru s názvem „Elektropolis“, kde jezdí cyklisté na kolech,
létají vzducholodě, otáčejí se větrné mlýny na výrobu elektřiny a hráči brání tuto zábavnou
infrastrukturu městského prostředí proti nebezpečným vnějším vlivům. Jedním z ohrožujících
vlivů je i koronavirus. Olejomalba je tu doplněna interaktivní projekcí z projektoru a tabletu
na plátno. Projekce funguje i jako počítačová videohra. Diváci se zapojují pomocí ovladačů,
jež jsou na místě instalace k dispozici.

Zpracovala:Mgr.Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D., kurátorka projektu a Galerie kritiků



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Antropocén – neviditelné změny